Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Deník Resta XXII
Rest, 15.07.2010, 13:25:53čtenáři: 1122


Den pětašedesátý

Dnes nám Cardolan zrovna moc přízně neprojevil. Místnůstka skutečně slouží jako vězení, jediný okýnko je zamřížovaný a třikrát denně nám nosej jídlo, vodu a měněj kýbl, co stojí v koutě. Trochu jsme čekali, že to tak dopadne, ale tyhle nám alespoň nechali naše batohy a věci, takže jsem si mohl krátit čas čištěním zbroje. Naše zbraně zůstaly u první brány, jenom Taur pronesl v batohu dýku, kterou kdysi našel v kmeni jednoho stromu, co nás chtěl sejmout. Klerik nám pořád cpal, že potřebuje sokolníka, aby si promluvil s nějakym dravcem a našel Kapouna. Moc jsem netušil, jak by to mohlo uspět, a když nám vysvětlil že akorát mluví se zvířatama, přestal jsem se o jeho posedlost zajímat.

Zabušil jsem na dveře a přivolal strážnýho. Okýnko ve dveřích se otevřelo a objevilo se huňatý obočí. „Zdravím,“ začal jsem zdvořile, „zajímalo by mě, jestli už Cardolan podnikl nějaké kroky v naší věci.“ Ostatní se začali pochechtávat, ale vůči jejich neschopnosti pochopit základy diplomacie nebo alespoň slušnýho vychování jsem se naučil bejt netečnej. „Pracuje se na tom. Zejtra odpoledne vás chce vidět Sobod, ale do tý doby pro vás nemůžeme nic udělat.“ No dobrá, alespoň víme, na čem jsme. „Nemůžete nám sem zavolat sokolníka?“ ozval se najednou zezadu Taur. Oba jsme se na něj se strážnym podívali a pak jsme pokračovali v hovoru: „Bylo by možné, abychom do té doby vyšli ven?“ „Ne,“ zavrtěl strážnej rozhodně hlavou, „ani já, ani Sobod, prostě nikdo nemáme zájem na tom, abyste se nám tu potulovali. Eště něco?“ „Ne, díky.“ Strážnej zabouchl okýnko a já se zas posadil k ostatním na zem.

Taur pořád nedal pokoj s tim sokolem, tak jsem mu poradil, ať nasype drobky z placek do okna a přiláká alespoň holuba. Za celej den sice nic nepřilítlo, ale aspoň to umlčelo klerika, kterej strávil zbytek dne s nastraženejma ušima pod oknem. Večer jsem se modlil k Mandosovi za spásu naší výpravy. Chtěl jsem i ukázat cestu, ale odpověď nepřišla. Jen ujištění, že ještě není vše ztraceno. Dneska to byl čtvrtej den, kdy už byl Kapoun i s maskou pryč.



Den šestašedesátý

Přes den se nic zvláštního nedělo. Seděli jsme v cele a čekali na audienci, pojídali placky, popíjeli vodu a měnili kýbl. Alespoň jsme se tu trochu zotavili, vyléčili a užili si luxusu tří jídel denně. Odpoledne se ozvaly kroky a přišla pro nás celá eskadra vojáků s tasenejma mečema. Prošli jsme zase kusem města a zamířili do jedný větší budovy, kde ve veliký místnosti s vysokejma oknama seděli na dvou takovejch trůnech Sobod a jemu podobnej maník. Okolo byli shromážděný nějaký hodnostáři či co, měli nějaký fajnový ohozy, ale nic mi to neříkalo. Sobod začal hned mluvit a už to neznělo tak vstřícně jako předevčírem. Prej dostal zprávu ze soutoku a moc neví, co si má myslet. Za podivnejch okolností jsme vstoupili do Cardolanu s nebezpečnou věcí, vyrazil s náma spolehlivej člověk, kterej zmizel a ta věc taky. Nechtěl nám moc věřit, a tak jediný řešení je prej poslat nás vozem zpátky k soutoku a že se to vyřeší tam, kde se to upeklo. To se nám samozřejmě moc nelíbilo, i když tvrdil, že nám Cardolan ten ztracenej čas vynahradí.

Požádal jsem o slovo a začal: „Čas je ale to, čeho se nám nedostává. Jestli se Kapoun zmocnil masky, může být už pátým dnem na cestě do Angmaru, aby masku zpeněžil. Nevím, kolik věcí z Númenoru se ještě dochovalo.“ Namíchal jsem do toho všechno, co jsem z politiky znal a co mohlo mít patřičnou váhu, ať už to mělo hlavu a patu nebo ne. Ve shromáždění to zahučelo a Soboda to skoro zvedlo ze židle: „Na to jak jsi mladý a nezkušený, používáš hodně ostrá slova! Angmar. Númenor.“ Pak se ale trochu uklidnil a pokračoval: „Není v naší moci něco s tím udělat. Pojedete k soutoku a tak to prostě je. Nemůžeme vám věřit, a tak budete mít na cestu pouta, byť je to záležitost oboustranně nepříjemná.“

Přišel k nám chlapík s provazovejma poutama v rukou. Další měl hozený přes loket a čekal, kdo z nás první natáhne ruce. „Je to nutné?“ zkoušel jsem ještě. „Je. Nemůžeme s váma poslat víc mužů než dva, takže tohle nepohodlí budete bohužel muset snést. Je to celé závažný problém a my ho nechceme řešit zbrkle. Pět dní nám budete muset dát“. „Nemůžete nám sem pozvat sokolníka?“ začal to zase zkoušet Taur. „Tahle skupina má jenom jednoho mluvčího,“ zavrčel Sobod. „Co se chystáte udělat s Kapounem?“ vzal jsem si zase slovo, „pět dní je dlouhá doba a my si nemůžeme dovolit ztratit ani jeden. Nejde mi tak o nás, jako o to, aby se maska nedostala do nesprávných rukou.“ Kupodivu to udělalo na kapitána dojem a slíbil, že se o to budou starat. „Co naše věci?“ zaptal se najednou Formen. „Vaše věci pojedou s vámi. Teď už neztrácejme čas a vy vyražte.“ Natáhl jsem teda ruce a nechal se stejně jako pak i ostatní spoutat.

Odvedli nás před dům, kam přistavili takovou boudu na kolečkách, stlučenou z prken. Nalezli jsme dovnitř a jeden ze strážnejch nás zavřel na petlici. Sotva se dveře zavřely, začali ostatní snovat plány na útěk, tak jsem je musel alespoň utišit. Navrhovali zbavit se pout a osvobodit se jen co se vzdálíme Větrovu, já jsem chtěl alespoň den počkat. Pořád to mohla bejt jenom zkouška a mohlo s náma jít víc chlapů než dva a třeba kdybychom prokázali dostatek slušnosti během prvního dne, mohli by se přiklonit na naši stranu. Ale můj hlas neměl dostatečnou váhu a tak asi po hodině jízdy vytáhl Annael z klerikova batohu dýku a přeřízl mu pouta. Taur vzal kus lana a ve ztemnělym voze ho magickym zaklínadlem rozsvítil. Vůz zastavil. „Co se to tam děje? Co to tam svítí?“ ozvalo se zepředu a zanedlouho zarachotil klíč v petlici. Klerik provaz zase zhasnul a posadil se s rukama jakože svázanejma.

Dveře se otevřely dokořán a za vozem stáli dva chlapíci s tasenejma mečema. „Co tady dělá ta dýka?“ vyhrknul jeden z nich na Annaela, kterej mžoural ve večerním světle a v rukou pořád držel klerikovu trofej, „dej ji sem!“ Čaroděj mu dýku poslušně podal, když vtom Taur vstal a začal kouzlit. Najednou se ve voze objevil jestřáb, kterej se hbitě vrhnul vojákovi do obličeje. Pak se klerik vrhnul k vojákovi s dýkou a začal mi ji rvát z ruky, za což si vysloužil ránu mečem. Druhej voják se pustil do sokola a za zády se jim objevil třetí. Ostatní seděli ve voze, tak jsem se pokusil situaci na poslední chvíli zoufale uklidnit. Vrhnul jsem se k Taurovi a chtěl jsem ho uzemnit. „Pomátl se!“ křikl jsem na vojáky, ale klerika se mi chytit a zklidnit nepodařilo. Annael se otočil k Formenovi a pokusil se mu kouzlem přepálit pouta. Z jeho zkříženejch rukou vyšlehl plamen, kterej zaplnil celej vůz a ještě málem ošlehl vojáky venku. Vydral jsem se ven, vrhl se na zem a začal hasit svůj hořící plášť. Nevím jak na tom byly monkovy pouta, ale celá přední stěna vozu hořela a zevnitř se valil hustej dým. Taur hořel taky, dál jsem do vozu neviděl. Nejsem si jistej, jestli schopnost kouzlit nějak vytěsňuje schopnost logicky uvažovat, ale podle všeho tomu tak bude. I když jsem jenom ležel na zemi, nejbližší voják se po mě rozmáchl mečem, a kdybych se na poslední chvíli neodkulil, i by ho do mě zaseknul.

„Neútoč na mě, ani já neútočim!“ zařval jsem na něj, ale nepomohlo to, protože se po mě rozmáchl znova. Naštěstí stejně neúspěšně. Mezitim Formen vyskočil z vozu a skulil se pod něj, přičemž schytal od jednoho z vojáků ránu. Jeden voják na koni přijel a přidal se na chvíli k ostatním, než zase skočil na koně a vyrazil po cestě směrem k Větrovu. Klerik se léčil a kouzlil a dál schytával rány. Annael se pořád schovával v hořícím voze. První se vzdal Taur, ale protože potom pořád něco kouzlil, dál se na něj sypaly rány. Mně se podařilo přesvědčit toho vojáka, aby do mě přestal sekat a monk vylezl zpod plápolajícího vozu, aby se pustil do křížku s dalším. Annael se objevil ve vchodu až po chvíli, s hořícím oblečením i poutama, popálenej a přidušenej kouřem. Sotva se vlekl, ale vojáci ho nešetřili a dostal další ránu, po který bezvládně vypadl z vozu. Klerik se čaroděje pokusil zachytit, ale marně. Taur i Formen pak vzdali marnej boj, načež Taur dostal ještě od dvou vojáků naplocho mečem a skácel se v bezvědomí k zemi. Vojáci nás všechny čtyři přitáhli ke kraji silnice a svázali nás do kozelce.

Kromě toho, co zápasil s Formenem, neměli ani škrábnutí. Vůz hořel vysokym plamenem a vozka někde opodál uklidňoval vypřažený koně. Taková zbytečnost. Někde v tom voze hořel můj luk a moje zneviditelňovací kápě, jestli teda naše zabavený věci vážně jely s náma. Snad nám ulehčí, že jsme nikoho nezabili, ale důvěru Cardolanu jsme nenávratně ztratili, jakož i svobodu a jakoukoliv jejich podporu při hledání masky. Nejradši bych Taurovi nacpal jeho sokola kam mu slunce nesvítí. „Ten vedle mě umírá“ ozval se najednou Formenův hlas, „odvažte mě, ať mu můžu pomoct!“ kouknul jsem na Annaela a vážně vypadal víc mrtvej než živej. Jeden z vojáků Formenovi kupodivu vyhověl a tak monk ovázal čarodějovy rány aspoň kusama hadrů. Pak ho zase svázali. Přemejšlel jsem co a jak, co říct Sobodovi, jak dostat zpátky masku a důvěru Cardolanu a ze všeho nejvíc jsem byl naštvanej na ty dva blbečky, že rozpoutali bitku a zapálili vůz s mejma věcma. A že teď budou čekat, že nás z toho všechny nějak vykecám.

Z rozjímání mě vytrhl třesk mečů jenom kousek za mnou. Stál tam, no, někdo kdo vypadal jako Kapoun, protože měl jeho oblečení, jeho meč a měl černý vlasy svázaný do culíku. Akorát že na obličeji měl kovově lesklou zelenou masku a neuvěřitelnou rychlostí sázel rány do jednoho z vojáků. „Do koho půjdem?“ houknul na mě Formen a v nastálym zmatku se snažil uvolnit se z pout. Soustředil jsem se a hledal zlo. Ukázalo se, že Kapoun má na tváři obě masky, jak tu ocelovou ze starý kovárny, tak tu zelenou škrabošku co u sebe kdysi měl ten kouzelník na koni. Jedna přetejká zlem víc než druhá a Kapoun sám jejich moci úplně propadl. „Sundejte mu masku!“ Křičel jsem na vojáky, který se už kolem Kapouna seběhli všichni a první z nich už leželi na zemi mrtví. Nikdo z nich ale nereagoval a dál sypali rány na nepříčetnýho bojovníka. I vozka přiběhl nemotornym krokem a odhodlanym výrazem od koní a v ruce třímal palcát, kterej se mu předtim houpal u pasu.

Monkovi se podařilo uvolnit se z kozelce a přiběhl osvobodit i mě. „Je to ta maska, která je zlá! Sundejt mu ji!“ křičel jsem znova a sbíral se ze země. Vozka naštěstí zareagoval a podařilo se mu masku strhnout, což Kapouna sice výrazně zpomalilo a i dost rozhodilo, ale ještě víc ho to rozlítilo a bil se dál. V očích měl nepříčetnej výraz a plně se soustředil na vozku, kterej očividně s velkejma problémama překonal nutkání si masku nasadit a srdnatě se bil dál. Když jsme s Formenem přiskočili ke Kapounovi, dva vojáci už byli mrtví a kromě vozky zbejval už jenom jeden. Vzal jsem jednomu mrtvýmu meč a požádal valar o sílu, kterou bych zlo v Kapounovi uhasil jednou provždy, ale minul jsem. Kapoun dostával rány ze všech stran, ale byl to schopnej bojovník a tak vozka brzo padnul k zemi mrtvej. Kapoun toho rychle využil, sebral masku a dal se na útěk. Rozeběhl jsem se ke koním a monk s vojákem se vydali za Kapounem. Bez masky byl Kapoun pomalejší než Formen, kterej ho doběhl a neúspěšně se ho pokusil skolit na zem.

Uvolnil jsem jednoho z koní a vydal se za nima, akorát abych viděl, jak si Kapoun nandavá masku. Ty dva ho doběhli, když v tom Kapoun, znova nabuzenej silou masky, skočil pozadu salto a začal zase zdrhat. Pádil jsem za nim a voják vytáhl luk a jal se po Kapounovi střílet šípy. Takhle s maskou byl Kapoun nejrychlejší z nás, navíc najednou odbočil a zmizel v hustym lese. Formen mu byl v patách, já seskočil s koně a běžel kus za nim a voják se do lesa vrhnul jako poslední. Neviděl jsem před sebou nikoho, ale sledoval jsem cestu proklestěnou hustym podrostem tak dlouho, než jsem narazil na Formena, jak se opatrně prodírá křovím a naslouchá. Žádný odbočky jsem si cestou nevšimnul, a tak jsem doběhl k němu, otočil se, a začal hledat zlo. Našel jsem, takže nebyl daleko, ale než jsem ho stačil ucejtit přesně, zmizel mi z dohledu. Tipnul jsem, že by mohl bejt vpravo od cesty, tak jsem se otočil a hledal znova. A zase jsem ho našel. Tentokrát na dost dlouho, abych přesně určil, kterym směrem se vydat.

Ukázal jsem rukou Formenovi i vojákovi, kterej akorát přiběhl, a vrhnul se do křoví. Po pár metrech proti mně Kapoun ze svýho úkrytu vyskočil, ale jeho rána šla mimo. Obestoupili jsme ho, ale úspěšně před našima ranama uhejbal. Dostal jsem od něj jednu, ale vzápětí jsem ho jedinym úderem poslal k branám Mandosu. Jen co padl k zemi, sebral jsem mu obě masky a vsunul je do pouzdra, co jsem na břiše nosil prázdný už pět dní. Když jsem se jich dotkl, projel mi rukou zvláštní pocit a hlavou proběhla myšlenka, že maska přece patří na obličej. Dvě byly silnější než jedna, ale přesto skončily v pouzdře. Konečně. Když jsem se ale napřímil, měl jsem na krku vojákův meč.

„Tu masku dáš mně. Hned teď, počítám do tří,“ řekl nekompromisně. Ustoupil jsem o krok: „Nedám. Teď musíme tahat za jeden provaz.“ Stál přede mnou, mířil na mě mečem, počítal a chcala z něj krev. Hledal jsem formulaci, jak ho přesvědčit. My potřebujeme, aby přežil a zůstal nám jako svědek, protože jinak po nás najdou jezdcem přivolaný posily jenom hromadu mrtvol a spálenej vůz. O masku odmítám znova přijít. Přišla do mejch rukou a budou to moje ruce, který ji donesou tam, kam patří. Jestli na nás teď voják zaútočí, je po něm, protože se sotva držel na nohou a my s Formenem jsme měli sil ještě dost. Jestli zaútočí, táhne ho moc, kterou maska má. Myšlenky se mi hnaly hlavou jako o závod a tak jsem neřekl ani slovo, než se ozvalo „Tři“ a čepel mi proletěla okolo hlavy. Rozmáchl jsem se po vojákovi, ale taky jsem minul. Až přiskočil Formen a ranou pěstí vojáka složil.

Situace neni lehká. Máme sice obě masky a Kapoun je mrtvej, ale okolo leží celej náš doprovod i Taur s Annaelem, vůz i s věcma dohořívá a po silnici směrem k Větrovu uhání na koni jezdec se zprávou, že jsme se pokusili o útěk...



14:03
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4