Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Deník Resta XXI
Rest, 27.12.2009, 17:19:05čtenáři: 1223


Den dvaašedesátý

Ráno po probuzení mi bylo značně nevolno. Matně jsem si vzpomínal, že jsem se v noci probudil s divnejma stahama v hrdle a že jsem se taky hrdinně zvládl doplazit do kouta, což potvrzovala i podivná rozteklá kaše na onom místě. V druhym koutě se v podobnym stavu jako moje včerejší večeře nacházel Taur. Kapoun byl ten tam. Pokusil jsem se ostatním vysvětlit, že jsem asi něco špatnýho snědl (což taky musela bejt pravda, protože toho piva jsme zas tak moc neměli). Ale jejich touha po pobavení byla silnější než rozumnej úsudek, tak jsem to po chvíli vzdal a vydal se pro hadr. Formen se ke mně přidal, určitě proto, aby se taky zbavil kysela v puse, ale zbaběle to tajil.

Dole v krčmě jsme pak potkali hospodskou, která nám na pozdravení odsekla otázkou, kdo bude platit, navíc z ní potom vylezlo, že Kapoun odešel za časnýho rána a nevypadal, že se bude vracet nebo aspoň platit. Sviňák. Než jsem vymyslel, co na to kloudnýho říct, monk prostě řekl, že platí ten vysokej chlápek, co je tu s náma (čímž myslel Annaela), a odšoural se ven na denní světlo. Vydal jsem se za nim a venku jsem shledal, že slunce už je vysoko a jeho záře až bolí do očí, což byl jistojistě trest Valar za bezuzdný hýření, v tomhle případě ale podle mě neopodstatněnej. Voda ze studny vprostřed náměstí nám dodala vzezření lidí alespoň z poloviny, tak jsme se zase odebrali do pokoje.

Pomodlil jsem se, i když to bylo značně náročný. Skoro jsem měl pocit, že v tom má prsty něco jinýho než můj fyzickej stav, ale ať jsem zpytoval svědomí sebevíc, nic jsem si vytknout nemohl. Nakonec se to přece jenom povedlo a moje léčení vytáhlo Taura z nejhoršího, což mu umožnilo se modlit a mluvit, čili dost na to, aby se proces hojení mnohonásobně urychlil. Jen co jsme stačili vysvětlit situaci, objevila se ve dveřích ženská, po rychlym pohledu na pokoj nám vynadala do čuňat a jala se řešit účet. Podařilo se nám jí vystrnadit a začali jsme z Annaela tahat, jestli u sebe nemá nějaký peníze, ale ženská se zanedlouho vrátila s chlápkem jako hovado, kterej už se jen tak odbejt nenechal. Vypadal dost necivilizovaně a když se s náma bavil, dejchal nám u toho do tváře a divně hrčel, skoro vypadal, že se chce i prát. Nakonec situaci zachránil Taur, kterej z tlumoku vyhrabal červenej šutr a neotesanci ho dal za útratu. Ten se hned zklidnil a konverzace se pak nesla ve výrazně přátelštějším duchu. Ještě jsme si za to vymohli další nocleh a jídlo na dva dny, protože Taur ještě pořád nevypadal dostatečně fit na delší vejlety, a hospodská zanedlouho přišla s hadrem, kýblem a spoustou keců trochu vypulírovat náš kamrlík.

Dali jsme hlavy dohromady a řekli si, že se budeme dneska zotavovat, uvidíme, jestli se Kapoun třeba nevrátí, a pak budem pokračovat do Větrova, kam se ten šmejd pravděpodobně vypařil. Hned jsme pak šli vyzkoumat, co že za jídlo jsme si zaplatili, ale polívka nás dost zklamala, ač v našem stavu celkem bodla. Aby strávil dnešní den nějak kloudně, sehnal si Annael u hospodský melouch: dostal slíbenej chleba za to, když vyveze chlív, co byl na dvorku za hospodou, a kupodivu se do toho vážně pustil. Zanedlouho smrděl jak ten hnůj a my s Formenem jsme si taky něco našli, abychom zabili čas. Kopali jsme kousek od lopotícího se čaroděje díru na septik, což byla práce nesrovnatelně čistší.



Den třiašedesátý

Další den jsem se po ránu pomodlil, klerik se taky trochu vyléčil a začali jsme se chystat na cestu. Ženská nám dala jenom dva chleby a odmítla nám dát třetí za Annaelův chlív, protože nebyl dodělanej. Chvíli jsme se s ní hašteřili, ale nemělo to moc cenu, tak jsme šli nabrat do studně vodu. Tam jsem zjistil věc, která mě málem dostala do kolen a která mi objasnila moje problémy při modlení - maska byla fuč! Ten had Kapoun se s ní jednoduše vypařil. Jelikož jsem pak pochopitelně chtěl vyrazit co nejdřív, byl jsem trochu vzteklej, když Annael zase odkráčel do hospody a dlouho se nevracel. Místo Annaela se ale z hospody vypotácel ten neotesanej chlap s bochníkem chleba v pazouře a civěl na nás. Neřikal nic a ani neodpovídal, načež se po chvíli proměnil ve vysmátýho Annaela, kterej nám před očima mával bochníkem. Byl jsem ale příliš zabranej do přemejšlení nad maskou než abych to nějak ocenil, a tak jsme se vydali na cestu.

Ubíhalo to celkem rychle, jednak proto, že jsem to hnal, a taky protože Taur už za drobné pomoci mojí a vydatné svojí docela srostl a pěkně šlapal. Akorát jsme potkali další dva udivený jezdce na koních, který nám řikali, jak je na severu nebezpečno, než jsme po čase dorazili na rozcestí. Na sever vedla cesta celkem prašná, ale široká, a o poznání lepší cesta mířila na severozápad. Jako vždycky jsme se dali do handrkování, kudy že bychom se měli vydat, ale záhy se od severozápadu začala blížit kolona vozů, obklopená houfem opěšalejch lidí. Už zdálky bylo poznat, že jsou to další uprchlíci, a když se přiblížili ke křižovatce, vydali jsme se jim s Annaelem naproti. Čelo průvodu znatelně zpomalilo, když jsme se blížili, ale když jsme s nima začali přátelsky rozprávět, viditelně se jim ulevilo. Samozřejmě nám zdůraznili, že jdeme do horoucích pekel, i když to patřilo spíš Annaelovi, ježto moje chrastící zbroj tmelená vlastní krví budí u vesničanů respekt. Potvrdili nám, že jdou z Větrova a ta severní cesta že vede do Teleharu, tak jsme mávli Taurovi s Formenem ať jdou za náma a uprchlíkům jsme popřáli šťastnou cestu. Kolona se dala zase do pohybu a já jsem odhadoval, že na těch dvou vozech i s doprovodem mohlo jet tak ke třiceti lidem. Zpod plachet nás sledovaly špinavý dětský obličeje a nedůvěřivý pohledy jejich matek, chlapi šli po obou stranách vozů a ač byli zasmušilí, nevypadali tak zdrceně. Všiml jsem si, že jedna ženská nám dokonce žehnala, když projížděla kolem. Annael se zase projevil a bafnul na jedno dítě, který na něj upřeně zíralo, na což mu odpovědělo usedavym pláčem. Probodnul jsem čaroděje vyčítavym pohledem, z chlapů kolem kupodivu nikdo neřek ani slovo.

Když nás monk s klerikem došli, pokračovali jsme k Větrovu. Začínal jsem uvažovat, jestli to na severu přece jenom nebude hustý, když o tom mluvěj i jiný lidi než chlápci s velkejma koněma, ale doufal jsem, že alespoň k Větrovu bude cesta bez problémů. A dál, to ví Mandos, hlavně abych dostal zpátky tu masku. Šli jsme až do večera, kdy jsme kus od cesty rozbili tábor v křovinatý rovině. Rozdělali jsme oheň, protože keře moc tepla u země nedržely a v noci lehce foukalo. Navíc mělo by tu bejt celkem vylidněno a proti zvířatům oheň vždycky pomáhal, nemluvě o dorůstačích, který jsme naposled potkali přesně v takovýhle křovinatý pláni.

Nějaký bastardi na sebe taky nenechali dlouho čekat, a když měl čaroděj hlídku, začal na nás z křoví dorážet divnej dvounohej ksindl s malou hlavou a silnym ocasem, kterej na nás zblízka cintal nějakou žíravou břečku, co mu stříkala pro ten účel narostlou dírou v hlavě. Vypadal trochu jako ještěrka, na šešuli mu seděly dvě malý očka a pohyboval se na dvou kuřích nožkách. Vždycky na nás naběhnul z nějakýho směru, pocintal někoho z nás, a pak se zase vypařil ve tmě mezi křovím. Šel jsem po něm lukem, Annael do něj celkem úspěšně sázel svoje magický tuříny a Formen s Taurem k němu nabíhali a třískali ho holema či holeněma. Po chvíli jsem přezbrojil na meč, protože při boji zblízka jsem měl pokaždý šanci do něj ještě jednou naprat, když se otáčel k útěku. Kdybych nevěděl, že jenom odbíhá sbírat síly na další útok, nechal bych ho čestně smrdět a nemlátil bych ho, ale takhle to byla jeho blbost a každej jsme bojoval, jak kdo uměl. Po pár útocích, kdy už jsme měli všichni ksichty omatlaný štípavym hnusem, jsme zjistili, že na nás dorážej dva. Monk zapojil to, co skrejvala jeho zjizvená pleška, a narychlo smotal z lana celkem obstojnou smyčku. Mezitim se jeden z ksindlů přestal objevovat nadobro a toho druhýho pak Formen úspěšně lasoval. Sviňák se sice jednou vytrh a při neúspěšnym chytání lana jsme si s Taurem slušně popálili ruce, ale monk se zase ukázal jako dobrej běžec a potvoru dohnal a skolil. Díky tomu jsme zdolali aspoň jednoho z nich a druhej se už neukázal. Klerik si sice chtěl z mršiny zase udělat trofej či co a plánoval si z ocasu toho šmejda vyrobit váček na nějaký kameny. Nakonec nám nedalo ani moc práce ho přesvědčit, že je to blbost, a šli jsme spát.



Den čtyřiašedesátý

Následující den se nesl ve znamení poklidný a ničim nerušený chůze. Po obloze se hnaly mraky a díky mírnýmu severozápadnímu vánku nebyl ani moc hic. K večeru jsme se dostali na dohled k Větrovu. Pláň byla posetá polema a farmářskejma domkama, uprostřed kopec se spoustou baráků a točitou cestou k vrcholku, celej obehnanej hradbama, na kterejch plály Cardolanský prapory. Když jsme se vynadívali, nastalo handrkování a plánování, který skončilo tim, že jsem Formenovi nabídl svoji zneviditelňovací masku a k městu jsme se blížili jakože ve třech.

U první brány nebyl problém, zkusili jsme zjistit, koho vlastně hledáme a kdo nám může pomoct, což se ukázal bejt Sobod, kterej měl údajně sídlit někde za druhou branou. Stoupali jsme po cestě kolem kopce nahoru a u druhý brány se ptali na Soboda. Tam jsme museli stráž chvíli přesvědčovat, ale nakonec jeden voják odběhl pryč a asi za půlhodinu se vrátil, že máme jít s nim. Odvedl nás do jednoho z domů za bránou, kde se nacházela Sobodova kancelář. Když nám voják otevřel dveře, nechal jsem neviditelnýmu monkovi chvíli času, aby mohl vklouznout do místnosti před náma, než jsem napochodoval dovnitř. Tam, v místnosti ozářený jenom krbem, se u stolu stylově zanesenýho papírama rozvaloval chlápek v brnění. Když jsem se rozhlídnul po pokoji, s úděsem jsem si všimnul stínový siluety se založenejma rukama, kterou na protější stěnu od krbu vrhal čekající monk. Postavil jsem se mezi ní a stůl a ostatní se seřadili vedle mě, takže si Sobod naštěstí ničeho nevšimnul.

Sobod se nám představil jako kapitán čtvrtý marky, ať už to znamená cokoliv, a celkem trpělivě vyslechnul naše vyprávění. Naslouchal s dobře předstíranym zájmem a čas od času kroutil hlavou, protože mu nějak neseděly ty náramky a celá ta věc s Kapounem. Trochu jsme doufali, že bude mít v těchhle věcech jasno, Kapouna bude znát a bude nějak o našem pohybu informovanej, ale zatim to vypadalo, že to celý byla nějaká sóloakce chlápků dole u soutoku. Zachoval se ale jako férovej maník a slíbil, že se v celý tý věci bude nějak angažovat a vypátrá něco o našem průvodci. Rozhodli jsme se proto jít taky s pravdou ven a monk se zviditelnil a představil. To pan kapitán málem nerozdejchal, ale po chvíli chlácholení ocenil, že jsme se aspoň doznali, a nechal nás přespat na kasárnách, než se něco pohne. K těm nás odvedl zase ten voják (byly mezi první a druhou branou) a nechal nás složit hlavu v takovym malym kamrlíku, co sice nevypadal jako vězení, ale každopádně tak mohl velmi jednoduše sloužit. Nu co, nemáme asi jinou šanci než se svěřit do rukou těchhle Cardolanců, který ještě pořád vedu v patrnosti jako hodný kluky.





13:34
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4