Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Deník Resta XX
Rest, 17.12.2007, 13:33:06čtenáři: 1682


Když koně odešli, začali jsme slejzat ze stromů. Eště předtim jsem si řekl monkovi o lano, který jsem prozřetelně uvázal na větev.

Měli jsme docela slušnej hlad, tak šli Annael s Formenem hledat nějaký kytky a já s Taurem jsme se modlili. Ty dva se za nějakej čas vrátili a Formen vítězoslavně třímal v poškrábanejch rukou bodlák. Taur z něj obratně vydobyl takovou dužinu, co vypadala jako ptačí mozeček a byla asi stejně tak velká, a s Formenem se vážně rozhodli ten hnus sníst. Pro jistotu jsem Taura eště před jídlem přesvědčil, aby mě vyléčil, kdyby to s nim snad náhodou seklo. Sám jsem se doléčil eště o fous a ty dva snědli ten bodlák. Na první pohled jim to ani nic neprovedlo.

Stáli jsme pod stromama a najednou jsme uslyšeli zvuk kopyt. Instinktivně jsme se vrhli na stromy a když jsem byl v půlce provazu, napadlo mě se ohlídnout. Kousek od nás byla cesta, po který cválal směrem na sever jezdec na koni, ale leuokroty nikde. Nechali jsme ho přejet a slezli dolu, já abych se trochu prospal a ostatní chtěli najít eště něco k snědku. Probudili mě s tim, že přinesli nějaký fazole, a vážně jich měli plnej kotlík. To mě navnadilo, ale když jsem viděl obsah kotlíku a Taura, jak si scvrklý světlý kuličky láduje do pusy a s bolestivym výrazem si o ně láme zuby, vrátil jsem se otráveně do svýho vyhřátýho důlku a spal dál.

Tentokrát mě probudilo dost masivní kousnutí do krku. Zařval jsem a uviděl jsem přímo před obličejem obrovskou koňskou hlavu, tak jsem nemeškal ani chvíli a vyrazil k lanu, visícímu ze stromu. Během toho jsem se rychle rozhlídl po okolí a uviděl jsem Annaela, jak stojí u dalších dvou koní a kouzlí. Taur s Formenem spali ve větvích. Blesklo mi hlavou, jak se to mohlo stát, že nikdo nehlídá, ale pak jsem se plně soustředil na šplhání. Jenže jen co jsem se odlepil od země, tak mě ten svinskej kůň chytil tlamou za stehno a strhl mě dolů. Annaelovi koně jenom tupě civěli a nehejbali se. Ke mně naštěstí přiskočili ze stromů Taur s Formenem a zasadili loukrotě každej pořádnou ránu. Taky jsem si přisadil a kůň se dal na útěk. Nečekali jsme, až se ty zbylý probuděj, a hbitě jsme vylezli zase na stromy.

Tam proběhla ostřejší výměna názorů ohledně toho hlídání, ale k ničemu jsme nedošli. Za chvilku jsme usnuli. Navečer nás probudil Kapoun, což bylo pro mě ten den už třetí probuzení, ale zase přinesl kus pečenýho masa, do kterýho jsme se s chutí pustili. Taur zkoušel jíst ty fazole, který si před spaním nechal máčet, ale moc je to nezlepšilo a tak se do našeho mlaskání ozývalo klerikovo chroupání.

Jen co jsme se najedli, vyhnal nás Kapoun na pochod. Formen si naštěstí vzpomněl na lano na stromě a před odchodem ho sundal. Šli jsme v řadě, neslyšně a v dešti, kterej se navečer spustil, až jsme chvíli před ránem došli na plácek mezi křovinama, kde jsme se uložili ke spánku. Kapoun nás varoval, ať nechodíme dál než k jezeru, který tam prej někde poblíž bylo, a pak se kupodivu uložil vedle nás a usnul. Pořád nepříjemně pršelo.



Den šedesátý

Na hlídku mě vzbudil Annael a nabídnul mi měch vody, ze kterýho jsem se notně napil. Při hlídce se nestalo nic, jenom jsem byl úplně prosáklej studenym deštěm a celý tělo jsem měl prokřehlý, tak jsem vstal a rozhejbal se. Teď už nepršelo, ale velký těžký mraky valící se od obzoru k obzoru kdykoliv hrozily průtrží. Hlídku jsem trávil čištěním zbraní a zbroje a nakonec, protože jsem nevěděl koho vzbudit, jsem vzbudil Taura. Ten už ale hlídal a proto jsme vzbudili Kapouna. S tim jsem chtěl vyjednat, aby mi zase na chvíli půjčil tu zelenou škrabošku, ale nebyl takhle po ránu moc nakloněnej vyjednávání a navíc, když zjistil, že je před polednem, nás všechny probudil a chtěl nás hnát na cestu.

Proběhlo léčení a modlení, pak zase léčení, tentokrát jsem léčil Annaela, a pak přišel Kapoun s takovym malym srncem na zádech. Bylo jasný že se přípravou zdržíme, a tak jsme začali shánět dřevo na oheň. Najednou se ke kolouchovi přihnal Annael s tim, že ho upeče kouzlem. Dost se mi to nezdálo, což jsem mu taky naznačil, ale Kapoun vyklidil pole a čaroděj zakouzlil na koloucha takovej velkej plamen, kterej na něm za těch pár vteřin akorát spálil srst na škvarek. Kromě smradu to žádnej efekt nemělo, a když jsem to čarodějovi vytknul, očividně se ho to dotklo a začal mi vyhrožovat že účinost svýho pečícího kouzla vyzkouší na mě. Přišlo mi to tak nesmyslný, že jsem ani neměl potřebu mu na to odpovědět a to ho nanejvýš uspokojilo.

Monk se jal koloucha vyvrhávat a Kapoun se vypařil. Taur se zeptal Formena na cestu k jezeru a odešel, my s Annaelem jsme začali připravovat oheň. Po čtvrthodině nám Formen trochu nesvůj sdělil, že k jezeru a zpátky je to deset minut, a rozeběhl se za Taurem. Dohodli jsme se, že bude do půl hodiny zpátky, ale vrátil se za pár minut s tim, že je na tom klerik zle. Rychle jsme udusili oheň, sebrali všechny věci a spěchali za nim. Taura jsme našli o pár set metrů dál v neuvěřitelný kaluži krve. Přes obličej měl nějaký špinavý obvazy a bylo vidět, že jeho tvář je pod nima nepřirozeně vytvarovaná. Kapoun dřepěl vedle něj. Klerik naštěstí žil, ale zdálo se to neuvěřitelný, protože snad všechna jeho krev už byla venku.

Rozdělali jsme kus od něj oheň a ještě pár hranic jsme postavili okolo, kdyby náhodou pach krve přilákal nějaký potvory. Tahal jsem zrovna dřevo z roští, když tu mě kopl do nosu odpornej puch. Podíval jsem se vyčítavě na Formena, ale ten mi znechucenej pohled oplácel a navíc byl po větru. Kapounovi to došlo o něco dřív, a proto se stihl hbitě schovat mezi křoviny, než se kus od něj vynořil obří dorůstač a vrhl se mezi nás.

Najednou ho Kapoun bodl do zad, a tak se předkusák otočil a pustil se do něj. Zasekl do Kapouna oba pařáty, zdvihl ho do vzduchu a trhnutím mu rozerval záda. Naštěstí jsem přes trollův krvavej hřbet moc z týhle podívaný neviděl. Za sebou jsem slyšel pobíhat Formena a kouzlit Annaela, tak jsem se vrhl na dorůstače s mečem a napálil jsem mu ránu, kterou jsem ještě posílil krátkym zaklínadlem pro větší účinek proti zlu. Kapoun vstal ze země a bodl dorůstače do břicha, až mi čepel vyjela kousek před obličejem. Troll nečekal a dal se na útěk, tak jsem mu dal v nestřeženej okamžik ránu a Kapoun ho na poslední chvíli dorazil. Kdo ví, jak by to s náma dopadlo, kdyby se za pár minut vrátil.

Obrovská masa těla se skácela mezi křoviny a já byl hrdej, že jsme ho s Kapounem zvládli ve dvou. No, určitě mu Kapoun dal větší kapky, ale to jsem v tu chvíli moc neřešil. Hned jsem skočil trollovi useknout hlavu a když ji Kapoun dopižlal, Annael opálil pahejl svym pečícím kouzlem. Moc to nepomohlo, tak jsem na Kapounovu radu vypáčil zpod obřích žeber trollí srdce a i s hlavou jsem ho spálil v ohni. Pak jsem rozdělal menší ohýnky na dorůstačově krku a hrudníku, aby to byla jistota. I když jsme Taura eště nemohli nosit, udělal jsem přesto celkem bytelný nosítka na zejtra. Ač padla noc, nemohli jsme až na Kapouna usnout, a tak jsme se k sobě choulili v mírnym dešti a vyděšeně poslouchali zvuky v okolí.

Slyšeli jsme jenom Taurovo nepřetržitý a nervydrásající sténání, jenom jednou nás postavilo na nohy nějaký šramotění, ale když se nic nestalo, zase jsme se uklidnili. Po chvíli všechno vzrušení opadlo a mě přemohl spánek. Lehnul jsem si vedle prochládajícího klerika a přikryl nás oba jednou dekou, i když mě jeho sténání budilo a můj dva dny starej plášť do sebe vsakoval lepkavou krev.

"Co tady děláte?" probudil mě drsnej hlas. Vstal jsem a rozhlížel se po okolí. Stál tam chlápek zabalenej do cestovního pláště, stejnej jako snad všichni osamělý divný zvědavý chlápci s tvrdejma řečma, kterejma tahle země hojně oplývá. "A kdo jste?" ptal se monk. "Tady se ptám já," odsekl rázně chlápek a přejel nás tvrdym pohledem. Kapoun se hrabal na nohy, ruku držel na jílci. "Jenom tudy procházíme a komplikace nás donutily se tu zdržet," drmolil jsem ze sebe v polospánku a trhal ze sebe deku, která ke mně přilnula zaschlou krví. "Kam jdete?" ptal se zase ten chlápek. Musel jsem si přiznat, že jsem nevěděl. Kapoun se v tomhle ohledu nebyl moc schopnej vyjádřit. "On je náš průvodce," ukázal jsem na Kapouna. Ten řekl, že jdeme do centra, a pak se šli vykecávat stranou.

Trochu mi to vrtalo hlavou, protože nás původně měl odvýst na kraj Cardolanu a teď nás vede někam do centra. Za chvíli se oba vrátili, ten chlápek prohodil pár chytrejch řečí o tom, jak se máme chovat, a slíbil že nás bude do rána hlídat. Taky ale vytáh nějaký mazadlo a jal se ošetřovat Taura. Sundal mu z obličeje ty cáry, což bylo nanejvejš nechutný, protože byly ke klerikovi neuvěřitelně pevně přischlý, jako ostatně všechno do tří metrů od něj. Chyběl mu spodní ret a celá dolní část obličeje, že mu byla vidět čelist. Otřásl jsem se. Chlápek ho namazal tim hnusem a znova ho obvázal, my uhasili oheň a šli jsme spát. Lehl jsem si od Taura o něco dál, do rána už určitě neprochladne.



Den jedenašedesátý

Krátce po probuzení jsem se pomodlil, abych mohl klerikovi před cestou ulehčit, během čehož se u nás prej stavil ten chlápek, prohodil zase pár mouder a odešel. Taura jsem trochu uzdravil a dověděl jsem se, co ten chlap řikal, ale nebylo to nic novýho. Standardní kecy o tom, jak je doba špatná, a že nejhorší to je na severu, čerstvá novina o Temnym Pánovi, že se schyluje k "něčemu s Rhudaurem," prostě nic novýho se v tomhle kraji asi neděje nikdy. Snědli jsme trochu masa, který někdo během noci upekl, dost neobratně naložili klerika na nosítka a odnesli ho k nedaleký cestě. Po tý jsme ho nesli na sever, kde měla bejt podle Kapouna zanedlouho vesnice, ale po pár stech metrech Formen škobrtnul a i když jsme Taura zvládli položit na zem rychle a bez nárazu, chvíle naklopení nahnala raněnýmu krev do hlavy a obvazy zase začaly ohyzdně prosakovat čerstvou krví. Navíc ho to probralo a začal šíleně sténat, ale na druhou stranu zase otevřel oči a to bylo dobrý znamení.

Koukal na nás a koulel vočima, ale nereagoval. Zvedli jsme ho a nechali čaroděje, aby ho uspal, ale klerik se po pár krocích zase probral bolestí a blouznil. Nesli jsme ho hezkou chvíli, než jsme za sebou uslyšeli zvuk kopyt. Annael s Kapounem se stihli schovat v lese, ale my s nosítkama jsme došli tak akorát na kraj. Jezdec se zastavil a civěl na nás. "Má mor?" zeptal se. Zvědavý chlápci už mi pomalu lezou krkem. "Ne, je těžce raněn. Neseme ho do vesnice." "Na jihu je to ale bezpečnější." Pán je asi mudrc. "Je snad na jihu vesnice blíž než na severu?" zeptal jsem se ho podrážděně. Něco neurčitýho zahuhlal v odpověď a odjel.

Vylezli jsme zase na cestu a pokračovali, když tu jsme v zatáčce potkali protijdoucí procesí. Tvořili ho chlapi i ženský a za nima jel krytej vůz taženej jednim koněm. Když nás uviděli, zastavili se a jeden z nich nám šel naproti. Pokračovali jsme dál, i když jsem věděl, že nás zastaví a bude něco plkat. Chlap zastavil dvacet yardů před náma, a když jsme pořád pokračovali, ukázal nám dlaň: "Stát." No, zastavili jsme. "Kam jdete?" "Jdeme do vesnice na sever, máme raněnýho," odřikal jsem už jako kafemlejnek. "Na severu neni bezpečno," rozdával zase moudra chlápek. Očividně to byli uprchlíci. Nic jsem mu na to neřek, ale naštěstí odešel za ostatníma a nechal nás jít.

Když jsme míjeli procesí, oddělil se od nich jeden fousatej chlápek a dal se s náma krátce do řeči. Od toho jsme se aspoň dověděli, že je vesnice jenom dvě hodiny cesty, než odešel. Byl na ně na všechny dost znepokojující pohled, chlapi se sveřepejma výrazama a vyděšený ženský, který opustili svý políčka kvůli něčemu neurčitýmu na severu. Těžko říct, jak je hrozba blízko, doteď o tom všichni jenom mleli pantem. Pokračovali jsme až k vesnici, což bylo docela dost domů obehnanejch palisádou s bránou i příkopem. Okolo byly rozesetý menší usedlosti a u brány stál chlap se sekerou. "Kam si myslíte, že jdete?" "Máme těžce raněnýho a potřebovali bychom ve vesnici najít útočiště, než se vzchopí natolik aby šel po vlastních." "Raněnýho... vidim," pokejval sekerník hlavou. Mluvil pomalu a přerývaně. Najednou se mu trochu rozjasnila tvář: "A támhleto je Kapoun, ne?" Tim že se znali se leccos vyřešilo, například to že jsem si na Kapounovu přímluvu směl vzít do města zbraně. Ten sekerník se jmenoval Jakub a dokonce nám i doporučil ubytování. "Jděte... k Růženě, tam můžete spát... A na tohohle... na toho pošleme jetelovou bábu. A ta mu uvaří... ňákej jetel..." zahuhlal a pustil nás dovnitř.

Kapoun se tam vyznal a zavedl nás do hospody. Vypadala stejně jako v tý vesnici, co jsme potkali toho plešatýho chlápka s šavlema, akorát tam bylo těch nálevníků o něco míň. Růžena nám ukázala pokoj, kterej vypadal celkem slušně. Byla to jedna komnata se slamníkama na zemi, ale pro nás víc než luxus. "Jenom doufám, že mi tu tenhle neskape, nechci platit pohřeb. A peníze máte?" Řekl jsem že ne, ale Annael hbitě odpověděl, že má, tak nás nechala v klidu se rozvalit se v pokoji. Po chvíli přišla ta jetelová bába, což byla letitá ženština, která měla na obličeji tak hluboký vrásky, že by v nich bez potíží schovala třeba i dýku. Zase sundala Taurovi ten obvaz, ale tentokrát jsem se naštěstí odvrátil a zůstal jsem tak, než mu to zase zavázala.

Celej pokoj pak příjemně voněl bylinkama. Nic neřekla a zmizela a tak jsem se zeptal Annaela, kolik peněz má. Z toho parchanta vylezlo, že nemá vůbec nic. Ptal jsem se Kapouna, jestli to půjde nějak vyřešit a ten se tvářil že to nebude problém, navíc chytil do oka jiskru, protože se začaly zpoza stěny ozejvat zvuky bujarý nálady a asi kromě jiskry chytil eště slinu, protože vstal a pozval nás na pivo. Samozřejmě jsme šli, když mě ubezpečil, že tam může Taur zůstat o samotě. Lomoz v místnosti poněkud utichnul, když jsme vešli, ale hodně lidí se s Kapounem znalo a tak nám brzo přestali věnovat pozornost. Posadili jsme se u praskajícího krbu k poctivýmu dřevěnýmu stolu a před každym z nás přistál kameninovej korbel.

Kapoun se vykecával se všema možnejma vidlákama a já sledoval cucek pěny, kterej stejkal po korbelu a pak se pomalu rozlejzal po stole. Zaposlouchal jsem se do praskání ohně a hospodskýho rámusu a přišlo mi to všechno jako přelud. Byl jsem celej promočenej od deště, prosáklej Taurovou krví a na krku jsem měl obrovskou hnisající ránu s kusama rozmáčenejch strupů a eště ráno jsem se choulil v noci v dešti k poloviční mrtvole a teď jsem seděl v domě, u krbu, a přede mnou stálo to nejlákavější pivo, jaký jsem kdy viděl. Pěna mi skoro spadla, než jsem se probral ze svýho vytržení a napil se. Bylo to výborný a všichni tři jsme se dostali do výborný nálady. Pivo zmizelo rychle, ale objevilo se další a tak jsme se tomu nebránili. Docela to stoupalo do hlavy a Formen začal povídat něco, čemu jsem ve svym stavu naštěstí moc nerozuměl. A bylo to dobře, protože kdybych se to dověděl za střízliva, okamžitě bych mu asi jednu vrazil, ale takhle jsem nad tim jenom nechápavě zakroutil hlavou a pilo se dál.

Plkali jsme o všem možnym a když zmizelo i druhý pivo, podobně skvělý jako to první, padla na nás únava a mírně podroušený jsme se odebrali na pokoj. Nevim, kdo měl ten skvělej nápad, ale každopádně jsme vzbudili Taura a vyprávěli mu, že jsme měli pivo, i když nevnímal ani prd. Jedinym výsledkem bylo, že zase začal sténat, ale díky pivu nám ztěžkly víčka a zalehly uši natolik, že nás to ani nerušilo. Aspoň já osobně bych usnul jak zabitej, nebejt jedný jediný věci; když se mi tak v hlavě přehrával ten den, pochopil jsem, co se mi snažil monk nad korbelem piva tak závažnýho sdělit: chtěl mi říct, že Taur nedošel k jezeru, protože ho naschvál poslal úplně jinym směrem. Jen tak, ze srandy. Naštěstí byl ke mně spánek milosrdnej a záhy jsem nevěděl o světě...



14:37
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4