Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Deník Resta XIX
Rest, 21.05.2007, 00:12:51čtenáři: 1779


Čaroděj padl k zemi a jeho kůň se splašeně rozeběhl plání. Taur běžel za nim, Annael s Formenem se vydali k sedlu a já šel k mrtvole pro masku. „Pomalu!“ rozkázal Kapoun a začal z mrtvoly stahovat oblečení a vůbec ji všelijak šacoval. „Já jdu pro masku,“ odsekl jsem mu a vytáhl ji mrtvýmu zpoza opasku. Eště jsem si všimnul takový kovově zelený škrabošky, ale už po ní chmátnul Kapoun a škraboška zmizela v jeho batohu. Pak začal stahovat z mrtvoly prsteny, a tak jsem si taky přilepšil o stříbrnej přívěsek a fajnovej plášť. Mandos určitě chápe, že tyhle předměty přispějou ke zdaru naší výpravy. A taky že náš namyšlenej průvodce nemusí mít všechno, co vidí. Když Kapoun odešel k sedlu, tak jsem mrtvýmu stáhnul boty a prohlíd jestli v nich nic neschovává, ale kromě smradu jsem v nich nenašel nic.

Pak ke mně přišli od sedla všichni tři a z druhý strany se přibelhal úplně bílej a zpocenej Taur. Nejdřív si kleknul, pak se posadil a nakonec se rozvalil a nevěděl o sobě. V brašnách našli nějaký jídlo, vodu, křesadlo a kotlík, kterej vítězoslavně nesli, protože ostatní jim nejspíš zabavil Kapoun, kterej celý sedlo nesl. Odnesli jsme Taura s mrtvolou k lesu a dali si trochu jídla a vody z brašen. Byli jsme všichni zničený, tak jsme šli spát a přenechali hlídání na Kapounovi.



Den sedmapadesátý

Ráno bylo mlhavý a všichni jsme měli hlad a žízeň. Největší žízeň měl nejspíš Taur, protože nás s tim pořád buzeroval a nutil nás, abychom mu okamžitě přinesli vodu. Kapoun nás uvítal ranním kázáním: „Mym úkolem je vás odvýst k Amon Sul. Až tam budu vaším průvodcem, a do tý doby chci, abyste měli dost sil a cestu přežili. Věci, který cestou najdeme, připadnou mně jakožto moje odměna.“ Instinktivně jsem si sáhl do kapsy a zjistil, že jsem o jeden stříbrnej přívěsek lehčí. Bastard! I ostatní na tom byli podobně.Pak nám eště řekl, že je voda nedaleko, slíbil přinýst jídlo na večeři a zmizel.

Dal jsem Formenovi s Annaelem za úkol, aby vykopali hrob, a šel se modlit. Než jsem načerpal sílu (a naštěstí se to tentokrát povedlo!), ty dva vyryli do země kotlíkem takovou asi pět čísel hlubokou rejhu. Přiložením rukou jsem vyléčil Taura z nejhoršího a ten se začal obratem modlit. Když jsem čaroděje s mnichem poslal na klacky, nadšeně odběhli, a tak jsem eště vzal kotlík a jejich rejhu o fous prohloubil. Když se vrátili, položili jsme do důlku tělo, přikryli ho klackama, nasypali na něj vyhrabanou hlínu, a pak jsem na něj navršil haldu listí a smetí, co se válelo kolem. Dal jsem Formenovi boty toho mrtvýho čaroděje, ale byly mu malý. Ani mně moc nesedly, tak nakonec připadly Taurovi, kterej začal mávat rukama a křičet, že je v nich nějakej lehkej.

Annael použil nějaký svý kouzlo na hledání magie a zjistili jsme, že na tom vůbec nejsme špatně. Kompletní seznam (jestli nám čaroděj něco nezatajil) obsahuje masku, kápi, nový boty, kotlík, Taurovu dýku, nějakej jeho šutr a naše náramky. Taur nás vyléčil a nastal čas se starat o vodu. Formen s Annaelem dumali nad tim kotlíkem, jestli třeba nevyrábí vodu, nebo jestli to neni nějakej kouzelnej samovar, až se nakonec mnich s klerikem sebrali, vzali všechny měchy a šli neurčitym směrem najít vodu, protože sice Kapoun řekl, že je voda nedaleko, ovšem nezmínil se kde. Smluvili jsme se, že přijdou za půl druhý hodiny, což by mělo odpovídat skoro západu slunce.

Přišli jenom o chvilku pozdějc, ale Formen se vrátil celej od krve a Taura vlekl na zádech. Až se mi vybavila podobná scéna před mnoha tejdnama, kdy se takhle vrátil Taur s Elenorem. Ale Taur naštěstí eště dejchal, i když mělce, a tak jsem ho zavázal kusama svýho starýho pláště. „Pokousal ho kůň,“ hlásil udejchanej Formen. Nevěřícně jsem se podíval na klerikovo rameno, kde bylo pod prosakujícíma obvazama vidět ďolík po chybějícím kusu masa. „A to eště hrozně neprávem,“ pokračoval monk, „vůbec nic jsme mu neudělali, byl nějakej zaujatej! Asi byl posedlej, protože šel přímo po něm.“ Chvíli jsme řešili, jestli ho vzít do vesnice, ale nakonec jsem zahoukal jako sova a během chviličky se přivalil Kapoun.

„Hm, to asi dneska nevyrazíme,“ prohlásil zadumaně, když uviděl Taura. Vyprávěli jsme mu, co se stalo, a von to přešel jednoduchym - „loukrotka, těch je tady na pláních spousta,“ a pak se už o raněnýho nezajímal. Na jídlo pro nás zapomněl, ale skočili jsme spolu k tý jeho vodě a nabrali plný měchy. Když jsme se vrátili, zkusil jsem se soustředit a zjistit, jestli nejsou nějaký věci v Kapounově batohu zlý. Našel jsem jich hromadu, ale odmítal jedinou z nich vyndat. Docela dost mě zajímala ta škraboška, co včera sebral, ale když jsem se ho zeptal, jestli by mi ji neukázal, odmítl se se mnou bavit. „Prosíííím,“ zaškemral jsem a vyloudil ten nejkouzelnější úsměv na světě. K mýmu překvapení se otočil a bez keců škrabošku vytáhl.

Vzal jsem ji do rukou a zjistil, že neni ani trošku zlá. Ze zvědavosti jsem vytáhl naši masku a trochu se strachem jsem vnímal chvění, který mi najednou oběma rukama procházelo. Dal jsem je k sobě trochu blíž. Kapoun mě bedlivě pozoroval. Trochu jsem měl pocit, že se ty dvě věci přitahujou, ale mohlo se mi to zdát. Kapoun eště zbystřil. Začal jsem přemejšlet, jestli do sebe nepasujou, nebo jestli bych neměl tu škrabošku vyzkoušet na sobě, ale Kapoun natáh ruku a vzal si tu věc zpátky. Pak nám přikázal, ať se dáme do dalšího večera do pořádku, a zmizel. Šli jsme hladový spát a Annael držel hlídku.

Probudil mě Formen, že se něco hrabe v tý hromadě, tak jsem probudil Annaela, aby nám kdyžtak posvítil. Kupodivu se nám podařilo dostat nehlučně až tak blízko, že jsme rozeznali mohutnou koňskou postavu, ryjící hlavou v haldě. Annael rozsvítil a kůň s lidskou nohou v hubě zaržál a rozeběhl se vyděšeně do tmy. Pak jsme šli znova spát. Při mojí hlídce se nic nestalo.



Den osmapadesátý

Ráno bylo znova studený. Jako první ze všeho jsem se ráno pomodlil a zase vytáhl Taura z nejhoršího. Trochu jsem pak poopravil ten hrob a Taur s Formenem strávili dopoledne bezvýslednym hledáním něčeho k jídlu. Podařilo se jim najít nějaký kořínky, který pak ale dokázali nacpat do huby jenom voni dva. Rozhodli jsme se dneska nikam moc nechodit, a tak Formen trénoval shyby a skákání na strom, Annael se flákal, já čistil zbraně a Taur se i přes naše varování pokoušel přeřezat tou kouzelnou dýkou svůj ocelovej náramek. Ve hladu jsme vyčkali na Kapouna. Přišel po západu slunce a okamžitě jsme vyrazili. Šli jsme celou noc neprostupnym terénem, než jsme se dostali na veliký pláně, po kterejch se šlo o dost líp, ale zastihnul nás tam úsvit, a tak jsme se uchýlili do borovýho hájku, kde jsme se uložili ke spánku.



Den devětapadesátý

Vzal jsem si první hlídku a krátce po rozbřesku jsem si všimnul tří koní, který očividně běželi po naší stopě. Všechny jsem vzbudil a Taur s Formenem vyskočili na stromy, ale já s Annaelem jsme to nestihli. Všichni koně běželi na čaroděje, tak jsem si natáh kápi a šel mu na ten strom pomoct. Akorát že mě ty koně viděli a jeden z nich mě hryznul do ruky. Annael dva z nich uspal a na třetího se ze stromu sesypali Taur s Formenem, a tak se po zásahu Annaelovym světelnym tuřínem radši dal na útěk. Ty další dva jsme zabíjet nechtěli a začali jsme se radši sápat na stromy, jenomže mně se to s prokousnutou rukou nedařilo, koně se probudili a vrhli se po mně. Schytal jsem kousanec do zad, kterej byl naštěstí trochu zbržděnej kroužkovou košilí, a druhej do nohy. Annaelovi se naštěstí podařilo je znova uspat, takže už jsem pak měl dost času, abych se do větví dostal. Koně se po chvíli zas probudili, a když nikoho nenašli, odtáhli pryč. Vypadá to, že se ode dneška spí na stromech.

14:00
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4