Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Hledání Aravatha - III. část
Dinestel, 20.01.2007, 16:41:33čtenáři: 1888


Šli jsme na to špatně. Jednak nám unikl ten jeden skřet. A potom - tam dole ve věži gnomové narazili na elfího kováře s dvouručákem. Prý to tam bylo dost vyostřený, ohnivé koule a tak. Plánujeme druhý pokus – teď nebo nikdy! Plán zní: Přesunout se k věži, ale ihned se proměnit v kouř. Vyhnout se dotyku země, vyhnout se kruhové místnosti, kde neplatí kouzla a protáhnout se spárou ve skále podél základů věže a pak komínem rovnou do kovárny. Zbavit se kováře a pak pokračovat dolů, vstříc neznámému nitru rozestavěné věže.

* * *

Noc, jsme tam. Zdá se, že je klid, strážní jsou opět na svých místech, nic zvláštního se neděje. Gnomové pronášejí šeptem zaříkávadlo a najednou se cítím lehký, protáhlý a volný. Všichni ostatní mi mizí z očí. Přehoupnu se přes zeď a doufám, že ostatní dělají totéž. Tak jsme se dohodli. Stráže nic netuší. Vtečeme do škvíry, musíme se promísit s kouřem, který štípe a uniká komínem v protisměru. Sopouch končí, vytékám ven skrz kovářskou výheň, jen chvilička horka nad uhlíkama a už jsem v kovárně. Elfí kovář cosi kutí na stole, pracuje na meči. Napravo je ve zdi výklenek, vedoucí do vedlejší slepé místnosti. Nalevo dveře vedoucí nahoru do očarované kruhové místnosti - odtud minule do kovárny přišli gnomové. Poslední dveře přede mnou jsou zamčené, protáhnu se tedy klíčovou dírkou.

Chodba za dveřmi je však zazděna. To není možné, aby tu cesta končila, někudy tu musí vést cesta dolů do podzemí. Po chvíli chci sáhnout na zeď a prohmátnu do prostoru – no vida! Proletím skrz. Chodba se schody se svažuje dolů, dokola kopíruje čtvercový půdorys věže. Každé dva kroky propast, přes kterou hravě převanu. Když zahnu asi za tři rohy, chodba končí dveřmi bez klíčové dírky. Za zdmi slyším hrozivý štěkot a vytí, jako by tam hlídal obrovský pes. Vracím se zpět, v obavě, že kouzlo přestane působit a já tu zůstanu odříznutý za propastmi a dveřmi, které jsou možná zamčené.

Když se vrátím, v kovárně je už živo: gnomové a Vorthoron se tu popasovávají s rozezleným kovářem. Kovář už nějakou schytal a řve sprostý nadávky. „Vypadněte z mojí kovárny, svině!“ křičí. Pak uskočí do výklenku ve zdi, který vede do druhé místnosti kovárny. Je tam krytý ve stříbrný mlhovině, která jej, jak brzy zjišťujeme, chrání před kouzly. „Poď ven, ty srabe,“ řve na něj Dwajlí. „Nikdo tě sem nezval skrčku“ zachechtne se a dává mu zásek mečem. Zhmotňuji se a přidávám se do bitky. Sotva se snesu nohama na zem a vystřelím první šíp, kovářův meč mě zle zakrojí a tělem mi projede bolest. „Chcípněte zmrdi“, zařve kovář po zásahu z kuše a zmizí ve výklenku. Když vlezem dovnitř, nikde nikdo. Teleportoval se, ale kam? Vypadá to, že čas odteď hraje proti nám.

Rychle říkám ostatním o chodbě s propastmi. Gnomové odemykají dveře (magicky nebo ručně? - nevím, v tom shonu jsem to nepostřehl) a Vorthoron s Agni, která se už taky zhmotnila, zabarikádovávají těžkým ocelovým kovářským stolem výklenek. Vorthoron nachází v kovárně hůl, Agni náloketníky, přívěsek a rukavice. Rukavice si nedůvěřivě prohlíží tak dlouho, až po nich jeden z gnomičů prostě drapne a bez okolků si je natáhne, nehledě na to, že jsou mu velký. Jde se dál, cesta je volná.

Agni a jeden z gnomů hlídají v kovárně, ostatní mizí v chodbě. Za dveřmi je schovaná kláda, kterou zajistíme lanem a položíme jako padací most přes propasti. První se dolů plazí Vorthoron, hlavou napřed. Najednou to bouchne, vzplane oheň a Vorthoron jen zakleje „a kurva“. Na jeho ohořelém obličeji je patrný nasraný výraz. Dál už jde radši napřed gnom se zbystřeným zrakem. Označkuje ještě jednu past a stane přede dveřmi za kterými se rozléhá obludný psí štěkot. Nad dveřmi je nějaký nápis, zvědavost mi nedovolí nevěnovat mu pozornost. Začnu číst slova, nápis začíná hořet rudým plamenem – NEVSTUPUJ HLU… - ale v poslední chvíli se zarazím. Prozřetelnost mi velí to nečíst. Ne! Nebudu to číst.

* * *

Gnomové otevírají dveře. Uprostřed vysoké místnosti je hromada velkých kamenů a na zdi visí v asi dvoumetrové výšce přikovaná vyhublá, zmučená postava s dlouhými stříbrnými vlasy. Elf ano, ale Aravath to není. Jinak nikde nikdo, jen zuřivý štěkot přímo před námi se dutě rozléhá studenou místností.

Gnomové neváhají ani chvilku, skáčou dovnitř a odhazují kameny. Vorthoron jde do místnosti taky. Pozoruji je pro jistotu zvenku pracovat a vidím, jak každou chvíli někdo z nich zařve bolestí, když po něm chňapnou neviditelné zuby. Gnomové i Vorthoron zkouší všelicos, aby neviditelnou bestii zasáhli, ale bezvýsledně. Rychle pokračují v práci na hromadě šutrů. Pak mě Vorthoron očaruje, jako pavouk šplhám nahoru k přibitému elfovi. Je v bezvědomí. I když jsem vysoko, neviditelná potvora po mě chňapne, ale podaří se mi uhnout. Nejdřív elfa rutinně, zlodějsky prohmátnu, co kdyby u sebe měl třeba lék? Poté mu dám přivonět k lahvičce s mentolem. Malinko pootevře těžká, krvavá víčka, ale to je tak asi všechno. Chvíli váhám, pak mu naliju mezi rozedřené, vyschlé rty svou dávku slz paní Gaerwen. Zvedne hlavu a otevře oči, v nichž spatřím mocný plamen naděje západu. „Odvažte mě,“ zašeptá hrobovým studeným hlasem volajícím po pomstě. Dýkou vypáčím zanýtovaná pouta na jeho rukou, s Vorthoronovou pomocí mu osvobodím i nohy a spustíme ho dolů. Může chodit, ale musíme ho podpírat. Rychle ho odklidíme z dosahu neviditelných smrtonosných čelistí.

Pokročili i gnomové, hromada je pryč, už tahají šutry z díry v podlaze. Jeden šutr se vzpříčil a nechce ven, gnom bere kladivo. Naštěstí ho druhý zarazí - z díry v podlaze vykukuje hlava kamenné sochy – vždyť je to Aravat! Opatrně jej celého vytahují ven. Takovou tíhu by nikdo z nás neunesl, naštěstí na to mají gnomové pohotové řešení. Pomocí kouzel ho zmenší tak, že si ho jeden z gnomů může zabalit do ruksaku a hodit na záda jako šišku salámu. Tak a teď zdrháme, pryč z dosahu té bestie.

* * *

V kovárně se horečnatě dohadujeme co dál. Gnomové jsou zle pokousaný. Ven a pak teleport. Ne! Teleport teď a tady. Ne! Co když to nevyjde? Tak jen jeden teleport na zkoušku. Dobře. „Super, jdeme do toho“ zvolá Agni a chytí se gnomů za ruce a mizí. Vzápětí slyšíme žuchnutí opodál za dveřmi - „sakra, nejde to“ řve Agni, Dwajlí se dokonce objeví zpět u nás v místnosti. Sakra, je to tu nějak bráněný proti úniku. Jeden ze dvou únikových teleportů je vyčerpán, dostali se s ním jen za dveře. Jde se tedy ven po svejch.

Chodba nahoru je však zarovnaná šikem medvědinců, zjevně vyslaných s úkolem nás rozsekat. Gajlí, který je první v chodbě, vzdoruje tlaku ohromného medvědince včele, zjevně nadpřirozeně nadopovaného. To nemůže ustát. Naštěstí Agni, která stojí hned za ním, toho skřeta duchapřítomně omámí a zavelí mu pochod na opačnou stranu. Ten se činí a tlačí šest dalších skřetů ven po schodech nahoru, Gajlí mu ještě pomáhá. Bravo, mladá dámo! Teď však situaci zkomplikuje Vorthoron, když do chodby s unikajícími skřety pošle web – v síti zabřednou všichni a celý útěk se zastaví.

Mezitím v kovárně elf přichází k sobě. Říká jediné: „Meč, meč, meč…“, pořád dokola, jako smyslů zbavený. Popadne čepel, na které elfí kovář pracoval, než byl vyrušen a jde vpřed.

Přiskočí k síti, řekne: “jsou to jen čáry máry“ a tlačí se skrz jakoby nic. Všichni na to jen užasle čumí. Naštěstí pro ostatní Vorthoron síť zruší, když v tom přijde rána z druhé strany.

V kovárně se něco děje. Šeptem pronesená zlá, přezlá slova a místnost i kus chodby zaplní štiplavý, dusivý plyn, žlutá mlha. Nemůžeme dýchat, ale vymaníme se z toho a unikáme do chodby nahoru. Naštěstí je už téměř prázdná. Rychle za sebou zabouchneme a zamkneme těžké dveře. Nejposekanější gnom u nich zůstává na stráži, jdeme nahoru po schodech a za roh. Tady se ještě tlačí skřeti, lezeme tedy po stropě. Zpoza skřetů vykukuje šklebící se Urfusova tvář. Skřeti neskřeti elfí zrádce na nás posílá ohnivou kouli, která exploduje o protější stěnu chodby za náma. Mě a Vorthorona to sestřelí ze stropu, ztrácím vědomí.

* * *

Probouzí mě Agni, obvazuje mě léčivým obkladem. Jsem seškvařený, ale žiju. Ve stísněném prostoru to zasáhlo všechny, včetně Urfuse, který si to zjevně špatně spočítal, dozvídám se. Medvědincoví skřeti tu leží sežehlí na hromadě, Urfus však zapadl zpátky do místnosti a těžké dveře se za ním zabouchly. Naštěstí si Gnomové opět poradí. Kouzlo, šup, je to jen chvilička a dveře jsou malinkatý - cesta dál volná. Ztěžka se vydrápu zpátky na strop a je mi jasný, že boji bych se teď měl vyhnout – stačí jedna rána a jdu k zemi navždy.

Chvíli probíhá váhavý šerm na prahu kruhové místnosti, kde jsou teď natlačení noví medvědinci. Varthoron posílá dovnitř nějaké kouzlo, které však nefunguje. Pak se ale osvobozený, polonahý elf rozhodne skočit mezi dravou zvěř, jeho útok je strašlivý. „Dem ven, dem ven“ křičí. Vrhají se však na něj všichni skřeti v místnosti. Vznešený elf se posléze jen brání, paríruje, máchá kolem sebe mečem a tlačí se do strany ke stěně. Tím zaměstnává všechny nepřátele, takže do místnosti se mohou postupně protáhnout i gnomové a další protivníky si rozeberou. Z elfovy bledé kůže vystříkne krev. Schytává mnoho ran, ale drží. „Ven, musíme ven,“ řve hystericky.

Dolezu po stropě až na konec chodby ke dveřím, k okraji kruhové místnosti. Seshora mám dobrý přehled o veškerém dění uvnitř. Vidím Urfuse, jak ze zálohy komanduje svoje služebníky. Skřeti se opět snaží uzavřít ústí chodby, skáče sem skřet, jde do souboje s gnomem stojícím pode mnou. Lehce mě škrábne, ale dál se držím u stropu, kde beru síly ani nevím. Rychle vložím na tětivu bílý šíp a uspávám skřeta první ranou, naštěstí. Za svůj další cíl si zvolím Urfuse. Beru těžkej šíp s válečnou skřetí hlavicí, zacílim a frk – přímo do Urfuse. Hubený čaroděj sebou cukne, sykne bolestí a když mě spatří, obličej se mu zkřiví do nenávistného šklebu. Je to škleb čaroděje zaskočeného v místnosti, kde nemůže kouzlit.

Přesto vytáhne luk a na tětivu zakládá šíp s rudou kulatou hlavicí. Pomalu natahuje, pečlivě míří do ústí chodby někde pode mnou. Naštěstí jeho šíp se tříští o zeď těsně vedle dveří. Kdyby se trefil, už bych teď ve vyprávění asi nepokračoval. Po neúspěšný střele mizí dveřmi nahoru, pryč z místnosti a věže. „Ven, ven,“ křičí elf s mečem, nyní už trochu zastřeně. Skočím do místnosti, zkouším zasáhnout jednoho z medvědinců zezadu, ale míjím. Pak zdrháme. Jako poslední ven do chodby nahoru vyběhne elf, krev z něho teče jak voda z mořské houby.

První vybíhají na otevřené prostranství před věží gnomové. „Hodně štěstí,“ slyšíme je ještě zakřičet, než se chytnou za ruce a mizí pryč posledním teleportem, který jsme měli - beznaděj.

Zvenku k nám však doléhá známý hlas – Haltir. “Ven, pojďte všichni ven“ křičí. Vybíháme na prostranství, kde stojí postava v bílé tunice, ruku vztyčenou. Ze všech stran na nás letí ohnivý záblesky, v poslední chvíli se ale rozbíjejí o modře svítící polokouli, kterou Haltir udržuje. Vytvořil kolem sebe auru, která nás chrání před magickými střelami. Ty se teď na nás valí ze všech stran. Jak dlouho ale aura vydrží? To ví jenom Valar…

14:35
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4