Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Hledání Aravatha - II. část
Dinestel, 03.01.2007, 17:04:16čtenáři: 1746


Jezdci z plání by nás možná nezajali sami od sebe, kdybychom jim k tomu nezadali důvod. Agni se zkoušela svými silami dostat jejich kapitánovi (tuším, že se jmenoval Dagiron) na kobylku a zjistit, co si myslí, ale zrovna natrefila na chlápka, jehož mysl byla tak ušlechtilá, že byl vůči jejím schopnostem imunní. Tedy nejen imunní, ale její pokus postřehl až moc dobře, takže následně Agni přišpendlil jejich šíp ke stromu a Vorthoron se radši vzdal. Já zůstal nepozorován ve křoví, ale po vyhodnocení situace jsem posléze vylezl ven s památnou větou na rtech: „ Mám-li si vybrat, zůstanu se svými přáteli.“

No a pak začal výslech. Poté, co jsme jim řekli, že se vracíme z Pasek, se strážci náramně zasmáli. „Tam už dávno nikdo nechodí,“ šklebili se. Sebrali nám naše zbraně a nasadili provazy. Vezli nás na koních se zavázanýma očima, po několika hodinách zastavili, sesedli z koní a nás hodili do hluboké díry. Předtím nám odvázali šátky z očí, takže jsme poznali, že jsme v jejich táboře. Spustili nám do díry jídlo, a to dobrý jídlo – maso, žádný co les dá, ale pořádnej, kořeněnej guláš. Snědli jsme je co nejrychlejc, kdyby si to zase rozmysleli. Alwi si vzali stranou, ať už proto, že to byla slepá, vystrašená holka, nebo že patřila k jejich lidskýmu rodu. U výslechu nám pak hodně pomohlo právě její svědectví, že jsme ji opravdu zachránili a k tomu dovedli do Pasek a zpátky. To se rovnalo (alespoň z jejich pohledu) čirýmu šílenství, ne-li rovnou sebevraždě.

***

Předvedli nás před svojí krásnou velitelku, paní Emeldir. Když vyslechla, jaký byl náš původní úkol, tedy najít Aravatha, hluboce ji to zaujalo. Vzala si čas na rozmyšlenou, ale zpátky do díry už nás nestrčili. Vrátila nám zbraně a rozhodla se pomoci. Dostali jsme na cestu průvodce, hubeného chasníčka, který nás měl doprovodit na setkání uprostřed lesa, několik mil od tábora. Setkání s někým, kdo nám měl pomoci najít Aravatha. Než jsme poděkovali a rozloučili se, stihl jsem ještě od jednoho z místních chlápků koupit lano.

Průvodce byl němý, takže jsme z něj nedostali kam jdeme a s kým se máme setkat, prostě nic. Dovedl nás na plácek uprostřed lesa, který byl něčím zvláštní. Cítili jsme se na něm, uvnitř lesa, úplně bezpečně. Němý chasníček si sedl, jako že dál se nejde a zase nás dál ignoroval. Čekali jsme, co se bude dít. Uprostřed noci se děly věci – zničehonic se ze vzduchu na mítinku vyloupli tři malý, ale sveřepý postavičky, něco sprostého si vesele brumlající. Naši tři staří známí: gnomové Fajlí, Dwajlí a Gajlí.

Vědí přesně kde Aravath je, paráda! Místo projevů radosti ze znovushledání gnomové zaveleli k odchodu. Došli jsme do lesní jeskyně a tam začala naše bojová porada. Nejdřív teda měli gnomové rádobyvtipný poznámky, kterými zpochybňovali naše schopnosti, povýšeně si z nás utahovali stylem: „tyhle to nezvládnou“ anebo „umí vůbec něco?“. Pak ale přestali hrát divadýlko a že do toho s náma tedy půjdou. Aravath prý je ukryt v rozestavěné kouzelnické věži místního vládce Sarghala (ten okřídlený), jenž má kolem sebe další čaroděje a poskoky, zejména temného elfa Urfuse (co jsem mu ukradl sedlový brašny).

Na cestu budeme potřebovat taktiku a od ní se odvíjející kouzelný vybavení. Dali jsme do placu věci, který můžeme postrádat a nechali trpaslíky, ať se je pokusí se vyměnit za něco užitečného. Dostali jsme za ně lahvičky slz paní Gaerwen, léčivý obklady a hromádku svitků.

Plán zněl následovně: ještě v jeskyni změníme svůj vzhled do podoby malých, horských skřetů. Potom nás teleport vysadí v blízkosti věže, vplížíme se dovnitř, probijeme si v co nejkratší době cestu k Aravathovi, naložíme ho na záda a teleportem se i s ním odpravíme do bezpečí. Pro případ, že by se něco podělalo gnomové nachystali nějaká kouzla do foroty, jejich názvy ale neznám. K tomu by vám toho asi víc řekl Vorthoron. Za sebe můžu říct, že pro mě byla příprava fakt zážitek. Gnomové mi dali jeden svitek, sedli si se mnou nad ním a věřte nebo ne, já pochopil, oč běží! Ne nadarmo mě doma učili jazyky a písmo, rozluštil jsem to. Jmenovalo se Dispel. Ale řeknu vám, je to pocit, pro našince! Mít takhle jako velký pánové zastrčenej svitek za opaskem a tvářit se jakoby nic…a pak prrrrd! Tu máš. Doufám jenom, že až přijde čas to použít, tak mě paměť nenechá na holičkách!

***

Je noc, jsme tam, mě tichošlápka poslali napřed, na průzkum. Věž je teprve rozestavěná, má čtvercový půdorys a je obehnaná zdí. Za zdí se cesta točí vzhůru do kopce až k nedostavěnému vchodu do věže. Z věže úzkou škvírou na boku uniká kouř. Vedle věže stojí strážnice se šesti medvědími skřety a gongem. Když jsme přelezli zeď a přistáli na zemi, ozvalo se cinknutí. Sakra, tak už o nás vědí. Podařilo se nám, snad nepozorovaně, vběhnout do vnitřku věže. Pomalu postupujeme dolů do podzemí temnou chodbou, někteří jako pavouci po stropě, jiní s očima pomocí kouzel nelidsky zbystřenýma, další zabaleni do plášťů neviditelnosti a konečně někteří jen tak. Jeden z gnomů na zemi zpozoruje něco, zřejmě past, kterou ostatní nevidí, takže se tomu radši vyhýbáme. Zamčené dveře s klepadlem. Zabíráme za klepadlo. Dveře se otevírají, v nich stojí medvědinec, proti němuž ihned startují naučená zaříkávadla, ale nezpůsobí mu sebemenší újmu. Nad pomyslným prahem dveří kouzla vadnou a zanikají!

Gnomové si razí cestu vpřed, vytahují svoje rapíry a štíty, zbroj řinčí, začíná boj. Já taky vlítnu do místnosti, proskočím bez škrábnutí mezi medvědincema, kterých je v místnůstce celkem šest. Uprostřed stůl, tak honem pod něj. Mám teď konečně čas si místnost pořádně prohlédnout. Je to spíš střed bludiště - celkem do ní ústí asi šest dveří.

Zpod stolu to do medvědinců šiju co to dá, jsou obstoupeni ze všech stran, Agni navíc jednoho z nich zpacifikuje svojí silou, takže on jen chodí sem a tam a nedělá nám žádnou škodu. Jinak tady kouzla, jak už jsem řekl, nefungují. Pár skřetů klesá k zemi, jeden utíká dveřmi kamsi dolů. Gnomové za ním. Agni, Vorthoron, jeden z gnomů a já zůstáváme v místnosti, hlídáme Agnina zmanipulovaného skřeta a čekáme, co se bude dít. Zkusmo otevíráme několikery dveře. Táhne z nich chlad a září divný světlo. Bůhví, kam to všechno vede! Jediný normální dveře s chodbou jsou ty, kterýma utekl skřet (když nepočítám vchodové dveře). Čas se hrozně táhne. Už tu můžeme být několik minut. Skřeťák jakoby klimbá.

Z chodby se najednou ozývá křik, vybíhají začouzení, ohořelí gnomové. Vypadá to, že zdrháme. Skřet se probouzí a zdrhá ven z věže. Běžíme za ním. Venku na cimbuří Vorthoron hází síť do strážnice, tím spoutává medvědince a ke slovu přichází moje krátká elfí čepel. Dole pod věží se shromáždil šik skřetů a zřejmě čeká na povel k útoku. Někteří z nich se přiblížili na dostřel, gnómiči se po nich snaží střílet, já jednoho z nich uspím svým bílým šípem. Agni honí po cimbuří skřeta, který utekl zezdola, až ho dostihne a sejme - sama přitom ale vyvázne jen tak tak.

***

Čekání jako na bouřku končí: už je to tady! Skřeti se dali do pohybu, a jejich oddíl se rychle blíží. Na věž se snáší velký netopýr. Na další části cimbuří se objevuje Urfus, známá tvář, sesílá na nás nějaký kouzlo, ale netrefuje se. Gaijlího ale zezadu sráží na kolena bílý blesk, naštěstí se ale zvedne a běží k Dwajlímu. Fajlí chce rychle teleportovat první část skupiny pryč z týhle šlamastyky, jenže má brnění a kouzlo zvoře. Sakra! „Fajlí, tys to posral,“ zvolá Dwajli, než se teleportuje spolu s druhou částí skupiny. Ještě před tím se ho však pouštím a v beznadějné situaci přebíhám se svitkem teleportu k Faijlímu. Prostě beznaděj, další pokus už je náš poslední. Naštěstí se podaří - jsme rychlejší a mizíme v momentě, kdy se naším směrem již řítí ohnivý koule. Těžce žuchneme o zem do hlíny v jeskyni, kde si konečně oddychneme.

13:57
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4