Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Souboj s Joranem
Elen, 14.03.2001, 21:18:32čtenáři: 2611


Bylo to asi tři dny po té, co jsme opustili bývalou gnómskou pevnost na východních svazích hor, když mě Morgund upozornila, že se o nás někdo na dálku zajimá. Taková už Morgund je, když se jí někdo přehrabuje v mysli, vždycky to pozná - prostě jen tak, sama od sebe. Tou dobou jsme zrovna navazovali opatrné přátelství s lidem obývajícím skrytou vesnici v lese. Byli jsme na jejich území, takže nám v podstatě ani nic jiného nezbývalo, pokud jsme nechtěli bojovat. Hlavní oťukáváni jsme meli již v tu chvili za sebou, a tak nikoho snad ani příliš nepřekvapila mé přání, že bych se rád asi tak na hodinku vzdálil pokud možno mimo území vesnice. Jeden muž mě záhy doprovodil do polorozpadlého domku kousek za vsí. Poslal jsem ho ven, neboť jsem chtěl být sám. Poslechl, i když bylo jasné, že neodejde daleko.

Rozhodl jsem se zaměřit našeho nepřítele, pána průsmyku na severu hor, který se nám již několikrát pokusil vstoupit do cesty. Zřejmě po té, co jsme vyšli z podzemí, opět nalezl naši stopu. Pravdou je, že pyramida asi ze stovky hobgoblinů, kterou jsme zanechali na pospas vlkům a dravým ptákům před pevností v horách, určitě je dost výmluvným důvodem, aby se o nás začal opět zajímat. Tak tedy, když on může hledat nás, budeme my zase sledovat jeho. Ještě před tím se ale pro jistotu podívám do pevnosti. Co když tam někdo je a přemýšlí o tom, co a jak se tam vlastně odehrálo. Ne, že bychom se měli zač stydět, ale není dobré, když se o nás někdo až příliš zajímá.

Krátce se soustředím, vyslovím formuli a už mám před očima hlavní vstupní sál pevnosti. Kolik asi gnómů tuhle kopulovitou místnost před léty tesalo do skály. Mé tušení bylo správné, někdo tam stojí. Dříve, než si ho stačím pořádně prohlídnout, otáčí se a zadívá se přímo na mě. Musel být ve střehu. A hrome, okamžitě ho poznávám! Viděl jsem ho už v jedné vizi, když se zjevil před bývalým pánem pevnosti. O něčem s ním rozmlouval a několikrát při tom vyslovil jméno našeho nepřítele. Pak stejně jako se objevil, zase zmizel. Prostě tam najednou nebyl. Pán pevnosti je teď součástí té odpudivé pyramidy, co tedy má za lubem tenhle?

Díváme se na sebe, já si prohlížím jeho, on si zase prohlíží mne. Cítím, jak mi stéká studený pot po zádech, ale snažím se to nedát najevo. Je mi tolik podobný, postavou, způsoby i rasou, ale nějak se nemůžu zbavit neklidu, který se mě pomalu zmocňuje, když si ho prohlížím. Velice nepříjemný pocit, cítím se jako tvor tmy náhle vynesený na denní světlo. Kdo koho tu teď vlastně pozoruje!

Musím něco udělat, přece tu jen tak nebudu sedět a krčit se před tím neznámým. Pohybem ruky před sebou vytvářím oheň a nastavuji mu rudé slunce, které vytahuji z pod oblečení. Tak, teď mi nikdo nemůže odepřít odpověď. Ani ten neznámý. Zadívám se mu do očí a pomalu a zřetelně vyslovím svou otázku: "Kdo jsi?"

Neznámý se na mě podíval novým pohledem, oči se mu maličko zůžily, ale záhy už jeho obličej nabyl původního výrazu. Pak zvučným hlasem řekl: "Joran", tleskl do dlaní a stál přímo přede mnou.

To jméno jsem už samozřejmě slyšel, včetně pověsti, která ho doprovázela. Navíc teď stál přímo přede mnou a netvářil se nijak přátelsky. Zjevně to ode mne nebyl nejlepší nápad, vynucovat si od něho odpověď. Naštěstí jsem nebyl ochromen náhlou změnou situace natolik, abych nemohl rychle uvažovat a něco dělat. Sotva začal dělat rukama gesta a něco při tom mumlat, okamžitě plnou svou silou posílenou kamenem na mém krku a holí z živého dřeva, kterou používám jen výjmečně (teď tedy rozhodně taková výjmečná chvíle nastala), jsem mu jeho kouzlo zrušil. Tak tak. Nikdy jsem dosud nevládl takovou silou, ale i přes všechny moje pomůcky je pořád silnější než já. O hodně silnější. Pověst nelhala. Pochopil jsem, že situace je pro mě vážná.

Joran byl každopádně mým kouskem dosti překvapen. Jeho tvář dostala lehce pobavený výraz, zatímco prsty zkroutil do gesta nevěštícího pro mne nic dobrého. Jeho konečky prstů doslova pulzovaly energií, ale z nějakého důvodu ji zadržel. Ani já po prvním "úspěchu" nelenil, a tak jsem teď cítil obrovskou sílu doslova v celém svém těle, jen jen ji uvolnit. Takto jsme oba vyčkávali a opět si prohlíželi jeden druhého. Napětí mezi námi dvěma bylo stále silnější.

Opět jsem to byl já, kdo to nevydržel jako první. Bylo mi jasné, že pokud cokoliv začnu dělat, bude on rychlejší. Aniž jsem se pohnul, začal jsem na něj mluvit. Už ani nevím, co jsem mu povídal, protože hlavním důvodem tohohle snažení bylo na něj uvolnit svou sílu. Je to můj starý trik - když použiju trochu víc energie, než je třeba, nemusím vůbec gestikulovat, abych vyslal svou sílu. Dřív, než mu došlo, oč mi jde, jsem tak na něj vrhnul obří kouli plnou ničivého ohně. V poslední chvíli ji ale zachytil a na okamžik ji jako by vstřebával. Pak se ale ozval ohlušující výbuch a místnost byla najednou plna ohně. Energie výbuchu zasáhla nás oba a odmrštila nás opačným směrem ke zdem teď ještě pobořenějšího stavení. Okamžitě byl na nohou a z jeho pohledu bylo jasné, že teď je doopravdy rozzloben. Na nic jsem tedy nečekal, byl na mě přeci jen trochu velké sousto - v mžiku oka jsem si vedle sebe otevřel portál a stejně rychle do něj skočil a zavřel ho za sebou. Je to taková specialitka, velmi rychlá a proto užitečná, jen není úplně jasné, kam to dotyčného odnese.

Tentokrát nic moc, octl jsem se jen asi tak 10 metrů za zdí. Ještě jsem zřetelně slyšel, jak Joran dokončuje svou pomstu na mě. Neznal jsem to, ale pochopil jsem, že být na místě, které jsem tak spěšně opustil, lížu teď Joranovi poslušně boty. Naštěstí pro mě, sem už to nedosáhlo. Zmocnila se mě menší euforie, utekl jsem mu a v tuto chvíli o mně navíc ani neví. Rozumné by asi bylo dál nepokoušet osud, ale kdo bývá v takových chvílích rozumný. Kus ode mne byla živoucí legenda, plná zloby, silně popálená a ještě ke všemu na rozdíl ode mne nevěděla nic o tom, kde se právě teď nacházím. Nepotrápit ho ještě jedním ohňovým výbuchem mi v tu chvíli přišlo jako zbytečně nevyužitá šance. Co na tom, že i já sotva stojím na nohou. Cítím-li oheň, jsem jako v transu.

Rozhodl jsem se tedy pokračovat. Už při vyslovování dobře známé formule jsem slyšel, jak Joran recituje zvučným hlasem to samé. Není hloupý, určitě mě hned odhalil, sotva jsem začal pronášet mocná slova. Teď už to ale musím dokončit, abych ještě neinkasoval já. Uvolnil jsem tedy další ohnivou salvu, aby se srazila s tou jeho. Bez velkého hluku se obě koule potkaly a bylo po nich. Už během předchozí akce jsem měl rozmyšleno, co teď udělám. Musím ho rozhodit, nenechat ho udělat jakoukoliv další akci.

Byl pro mne smrtelným nebezpečím. Bylo vidět, že ani on na nic nečekal, ale já byl rychlejší. Než cokoliv stačil udělat, měl před sebou dvě pěsti, které ho nenechaly na pokoji. Tak tak navíc stihl uskočit vrženému oštěpu - můj "hlídač" se zřejmě konečně vzpamatoval a rozhodl se nějak jednat. Jorana to vše úplně rozhodilo, takže jeho gesta zůstala nedokončena. Bylo vidět, že už se neusmívá. Konečně si zřejmě připustil, že by mohlo jít o život i jemu. Od vesnice navíc bylo slyšet dusot několikerých nohou. Pomoc se blížila.

Začínal jsem triumfovat, ale on se ještě nevzdával. Po zákeřném vesničanovi se ani neohlédl, jen pevně sevřel svou hůl. Pěsti ale nečekaly. Bum, bum, přímo do jeho obličeje. Ani já na nic nečekal a do třetice jsem na něj poslal ohnivou kouli. Taky něco zkoušel, ale výbuch přišel dříve, než čekal. K mému překvapení ale ustál i oheň i ty strašné pěsti. Čímsi se mě snažil ovládnout. Nepovedlo se mu to, ale i tak, jak je to možné? Můj triumf se tak málem změnil na porážku. Vždyť se přece nemůže soustředit: pěsti ho nemilosrdně buší do tváře, navíc už podruhé ho ožehl výbuch. Jak to dělá?! Vždyť už by měl mít dost! Že by to bylo tou jeho holí? Ke všemu jsem si uvědomil, že moje síla se už povážlivě ztenčila. Leccos ještě samozřejmě zmůžu, ale tohle není žádný obyčejný skřet, na toho už asi dlouho stačit nebudu. No, ještě něco zmůžu.

Aniž jsem zpomalil ve svých útočných aktivitách, Joran mě jakoby zázrakem předešel. Těžko se kdy dovím, jak to udělal. Okamžitě jsem se téměř instinktivně pokusil jeho snahu negovat. Nepovedlo se, poslední, co jsem viděl byl blesk, který vylétl z jeho ruky přímo na mě. Pak už nebylo nic, jen spousta světla a jakoby vzdálený šepot odkudsi z velké dálky.

K místu souboje Elena s tím druhým dorazili právě ve chvíli, když jejich druha srazil blesk. Ve své hrůze se neodvážili blíž než na dostřel z luku (jako by jim to mělo být před takovými jako Joran co platné). Neznámý stál nad tím, co zbylo z jejich druha a zaníceně ho prohledával. Vždy si Elena dobírali, že je sběratel. Teď tedy viděli opravdového sběratele v akci. Krev z něho tekla proudem, ale on jako v transu rychle a přesně odhaloval skrýše ve vestičce z hadí kůže i jinde po těle přemoženého soupeře.

Všechny Elenovy kouzelné věci, které dlouho a nesnadno získával, tak před jejich očima rychle měnily majitele. Některé měly skutečnou cenu. I pro ty, kdož se spoléhají radši na sílu svých paží a spolehlivost zbraní. Třeba bílá tajemnými symboly ozdobená hůl. Kolikrát už vystřídala svého majitele. Elen to věděl a rozhodl se ji navrátit stromu, z něhož byla uloupena. Chtěl zastavit ten řetěz mrtvých. Ale nespěl. Hůl bude dál pomalu umírat a jiní se pro ní budou pobíjet. Neznámý vzal i Elenovy svitky. Konečně, pro něj byl jejich druh mrtev. Nemohl přece tušit, že Morgund je ve službách Náma a dokáže navracet z opravdu velkých dálek, do kterých se umírající ubírají. Pak se nad Elenovým tělem naposledy vztyčil a stejně tak, jako před asi dvěma minutami přišel, byl najednou pryč.

14:11
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4