Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Deník Resta IX
Rest, 15.04.2004, 17:27:37čtenáři: 2844


Den pětatřicátý

Ráno sme se po modlitbě vyléčili a vydali dál. Překročili sme ten potok a šli teď po jeho levym břehu. Formenovi se ulevilo, takže sežral celej svůj včerejší příděl. Měl sice tendence to vrhnout, ale nakonec byl rád, že se nažral a nic dalšího už zase nechtěl. Šli sme celej den podél tý velký řeky, do který se ten potok už vlil, až sme došli na místo, kde sme už tábořili před několika dnama. Bylo to před takovym velkym lesem. Myslel sem, že to eště není ten, jak sme tam potkali medvěda, ale vostatní vo tom nebyli úplně přesvědčený, tak sem do nich hučel, ale pak sem toho nechal.

Taur to tam chtěl zapíchnout půl míle před hranicí lesa, protože měl strach z medvěda, asi toho mrtvýho. Nakonec sme ho přehlasovali a došli až k lesu, kde Taur navrhnul, že budeme lovit s kouzlama. Spočívalo to v tom, že sem běžel za Taurem, kterej najednou zastavil a začal mi vykládat, že asi deset metrů vode mě je srna. Ta ho hned uslyšela a začala zdrhat, tak sem jí napálil šíp do boku. Druhym sem ale minul, protože mi vyletěla tětiva, takže srna zmizela v temnotách. Vydali sme se za ní a už už sme mysleli, že jí máme, ale Taur řek, že to není vona. Běželi sme eště asi deset minut, než Taur rozhodnul, že na ni kašlem.

Vraceli sme se během zpátky a Taur našel nějaký velký kořeny, bylo jich asi šest. Vykopali sme je a odnesli k Formenovi, kterej z našeho úlovku nebyl zrovna nadšenej, ale zato rozdělal voheň. Vařili sme ty kořeny asi čtvrt hodiny, když tu se najednou v záři vohně objevil chlapík s holí v ruce a hadrem kolem pasu. „No jó,“ řekl Formen, „zapomněl sem vám říct, že tady někdo běhal vokolo.“ Trochu sem se chlapíka lek, ale pak sem se přívětivě usmál a pozval ho k ohni. Zavrtěl hlavou a řek. „Vy lovili. Můj les.“ „No jo,“ opáčil Taur, „ale my nevěděli, že je to tvůj les.“ „Platit,“ odpověděl stručně chlapík a přišel blíž k nám.

Vzal sem batoh a začal se v něm hrabat zatimco chlapík mi chtivě nahlížel přes rameno. Skřetí meč, kterej bych klidně moh' postrádat, rozhodně odmítnul. „Já tady nemám nic, jenom ten šutr od.. “ „Ukázat šutr, šutr dobrý,“ skočil mi chlapík do řeči. Vytáh sem ten žlutej kamínek od kleričky nebo druidky z tohohle lesa a taktak že sem stačil ucuknout, když po něm ten chmaták hrábnul. „Ne, to je její dárek pro mě,“ zamračil sem se na něj. Formen zatim vytáhnul ten zelenej gem, co vyhrabal v kostech na věži v kovárně a začal s nim mávat. „Ten šutr taky dobrý. Ten a ten,“ řek typoň a ukazoval na naše batohy, ale nakonec se přece jenom spokojil s Formenovym gemem a odešel. Když sme ty kořeny jedli, přišli další dva domorodci a taky chtěli něco za tu postřelenou srnu. „Vy platit. Náš les.“ „Už sme platili jednomu“ „Vim, ale nám ne.“ Pokusil sem se, aby to znělo co nejpřesvědčivějc: „On se s vámi jistě podělí.“ Chlap se zamyslel a pak řekl: „Podělí“ a odešli.

Chystali jsme se spát, když si Formen všimnul dalších dvou chlapíků, co stáli opodál. Začali sme bejt nervózní. Řek sem si, že dojdu pro dřevo, když tu se ze stínů vynořilo dalších sedm postav a společně s těma dvěma přišly k nám. „Platit,“ řek jeden z nich. „My sme už platili dost,“ řek podrážděně Formen. „Nám ne,“ odpověděl chlapík a zatvářil se tak lišácky, že sem se musel ovládat, abych po něm nehodil hořící klacek. „Dostanete meč,“ začal sem, ale chlapík mi zas skočil do řeči: „Jo, meč jo, dobrý.“ „ když nás převedete bezpečně přes vaše území,“ nenechal sem se přerušit. Chvilku přemejšleli, ale pak řekli jo.

„Dáš jim ten skřetí meč, že jo?“ zeptal se mě Taur. „Nechceme, ne, skřetí ne!“ začali se chlápci ozejvat. „Tenhle, tenhle“ začal jeden hulákat a ukazovat na můj fajnovej skřetodrv. „Tak ten vám nedám.“ „Něco jinýho! Ukázat! Co vy máte,“ začali volat a dotírali na naše zavazadla. „Jestli nás nenecháte, začnu kouzlit. Eh, teda.. já už dneska ne.“ Přitisk sem batoh k sobě a rozhlížel se po nich jedovatym pohledem. Jestli na Masku někdo jenom sáhne, du přes mrtvoly. Naštěstí nebylo třeba, protože Taur jednoho moc dotěrnýho šmejda klepnul přes prsty víc, než bylo nutný. Ten zasyčel a atmosféra zhoustla, chlápci se seskupili, začali poklepávat holema vo zem a hekat. Pak spěšně odešli.

„Jdou si pro posily?“ strachoval se Taur, „já bych radši šel tam, jak sem předtim řikal.“ Museli sme mu dát za pravdu, a tak sme nechali oheň hořet a vrátili se asi dvě míle k horám, kde sme se uložili ke spánku. Když sem měl hlídku, všimnul sem si v trávě jenom pár metrů od nás ležícího chlapíka. Posadil sem se mezi něj a spáče a jakoby mimochodem sem z hlíny vybíral malý kamínky cvrnkal je po něm. Bavil sem se takhle asi jenom pět minut, protože jeho to pak omrzelo, vstal a odešel směrem k lesu.



Den šestatřicátý

Vzbudil sem Taura s Formenem. Po modlitbě sme se vydali jihozápadním směrem skrz les, kde sem tušil zkratku. Už se pomalu stmívalo, když sme se dostali ke kraji lesa, kde sme se chystali utábořit, když tu sem za sebou uslyšel dva přidušený výkřiky. Otočil sem se a seznal, že to trní, co v něm stojíme, je trochu jiný než to, kterym sme se prodírali celej den. Zrovna tohleto se Taurovi i Formenovi obtáčelo kolem krku. Začal sem do toho plevele sekat mečem, ale křoví pořád uhejbalo a i jinak se chovalo jak živý.

Ty dva se zkoušeli vysmeknout, ale křoví drželo pevně. Byly to jakoby kořeny, který všechny vyrůstaly z jednoho stromu, jenže na nich rostly kulatý listy skrejvající krátký, tlustý trny. Dostal sem ránu do zad, jak mi oživlej kořen sklouznul po štítu. Sekal sem do kořenů, který držely Formena, ale bezvýsledně, protože země se mi pod nohama vlnila a já ztrácel stabilitu. Ani těm dvěma se nevedlo líp. Taur vyvolal psa, kterej z něj strhnul jeden svazek kořenů. Okolo Formena se omotal další šlahoun a drtil mu hrudník. Zuřivě sem plevel sekal, ale ten mi furt uhejbal.

Formen vzal na kořeny dýku a Taur vypálil do kmene žhavý kameny, ale strom se nevzdával. Pes naposled chňapnul po kořenech a zmizel. Skrčil sem se akorát na to, aby mi jeden ze šlahounů těsně proletěl nad hlavou. Formen odseknul jeden kořen a Taur se zrovna pachtil s pletencem, když přiletěl další šlahoun, kterej ho trefil do obličeje a omotal se mu kolem hlavy. Svaly mu ochably a svezl se do vlnícího se podrostu. Rozeběhl sem se k němu tak rychle, jak mi to jenom trní v šatech dovolovalo a vložil sem na něj ruce. Začal dejchat, ale nehejbal se. Formen se zrovna osvobodil od kořenů, když mě něco chytilo za nohu. Kořeny mě táhly k zemi a trny mi drásaly nohu, ale Taur na tom byl hůř, a tak sem radši vysekával jeho.

Zezadu ke mně přiskočil Formen a začal do mýho kořene bodat, ale přiletěl další a omotal se mi kolem pasu. Dál sem do kořenů sekal, Taur se začínal hejbat, když tu přiletělo další zelený chapadlo a zatraceně pevně se mi omotalo kolem krku. Před očima se mi zatmělo. Když sem se probudil, byla kytka už mrtvá a Taur se tvářil, že jí nutně musí prozkoumat. Zkusmo sem strčil mečem do kořenů a zjistil, že sou najednou úplně suchý. Taur se jal sbírat nějaký divný hrozny, co z tý hrozný kytky rostly, ale když přišel ke kmeni, hlásil, že v něm něco je, asi dýka. Vstal sem, že jí jako vysekám, ale von ji jenom tak vyndal a začal ji obdivovat. Vypadala dost kvalitně a byly na ní nějaký runy či co, ale mě víc zajímaly hrozny. Taur jich pár koštnul a tvrdil, že sou v pohodě, ale radši sme všechno nechali na ráno. Obešli sme další takovejhle divnej strom a na kraji lesa sme to zapíchli.



Den sedmatřicátý

Noc byla krátká jako pořád poslední dobou, ale zato klidná. Po modlení a léčení sme se vydali severozápadně podél okraje lesa, až sme po třech hodinách došli zase k tý řece a dokonce na místo, kde sme kdysi potkali medvěda. Po něm tam nebylo ani památky a my šli do lesa za tou druidkou. Šli sme asi dvě míle a hledali ji a když sme se na chvíli zastavili, tak se fakt objevila, ale už bez srny. Přivítala nás a pokecala si s Taurem. „Na Krvavý víno si dejte pozor a radši ho obejděte, ale to už asi víte,“ řekla, když uviděla naše modřiny a šrámy.

Taur jí řekl o Formenově neduživosti, a tak odešla. Po chvíli se vrátila, položila monkovi ruce na hlavu a za chvilku ho fakt vyléčila. Rány se mu zatáhly a vrátila se mu zdravá barva. „Už asi nebudeš jako dřív, ale hlavní je, že žiješ.“ Nabídla nám taky nějakej kšeft, kdybychom neměli třeba co dělat. Když odcházela, otočila se na mě a důrazně řekla: „A ty, ty se nauč pořádně lovit. Tohle se nedělá.“ Docela mě naštvala. Já za to snad sakra můžu, že ten luk je taková šejda? Taky nám dala nějaký divný ovocný kuličky, co byly sladký jak cecek. Využili sme toho, že nemusíme hlídat a šli sme spát.



Den osmatřicátý

Po modlení jsme se vydali svižnym krokem vstříc klášteru. žrali sme ty kuličky a navečer sme dorazili k mostu, kde sme se usadili. Čekal sem, jestli tam někdo třeba nepojede, a za chvíli se fakt ozval hluk kopyt. Ty dva okamžitě zalehli do trávy, ale já se vydal jezdcovi naproti. Když sem došel o kus blíž, poznal sem, že těch koní bude víc, a tak sem taky zalehnul. Okolo přes most na sever projelo dvacet jezdců na koních v pláštích a s kopíma. Radši sem je nezdržoval a když projeli, tak sem se vrátil k ostatním a šli sme spát.



Den devětatřicátý

Po rutinním modlení a léčení sme šli dál po proudu až k chaloupce, co u ní byl včelař s kosou. Volali sme na něj, ale přiběhli jenom čokli, tak sme se na to vybodli. Pochodovali sme až do večera, kdy sme se s Formenem rozhodli, že si ulovíme nějakej pořádnej žvanec místo kořenů a listí. Hledali sme zajíce, ale bezvýsledně. Naštěstí sem při návratu zmerčil rybu v potoce, a tak sem po ní střelil. Těsně sem jí minul, ale druhym šípem sem jí stihnul sejmout, než zahučela mezi šutry. Začali sme s Formenem jásat, ale rybu unášel proud.

Vrhnul sem se pro kořist do vln a úplně sem se zmáčel, ale rybu sem doplaval. Když sem se škrábal ven, zahučel sem tam znova a zamazal sem si hadry. Když sme s rybou přišli za Taurem, očividně nesdílel naše nadšení. Dokonce se mu ani nepodařilo za tu dobu rozdělat voheň. Formen to ale zvládnul za chvilku, a tak sem se s chutí pustil do vaření. Trochu se mi to ale nepovedlo, a tak sem nakonec udělal polívku, zatimco Formen si opek filátko. Nažral sem se ale perfektně.



Den čtyřicátý

Po úsvitu sme pokračovali. Měli sme to do kláštera už jenom jeden den. Šli sme bez přestávky, a to i v noci. Po tmě to bylo docela nepříjemný, ale nakonec sme ke klášteru přece jenom došli. Obešli sme ho k bráně, která ovšem byla zavřená. To bylo podezřelý. Venku nebyly ani hlídky či tak něco a navíc zamřížovaný majordomovo okno bylo temný jako stíny okolo. Začínal sem bejt nervózní. Nikdo se neozejval ani na volání nebo pískání, zkrátka byl klášter opuštěnej. Nemohli sme tomu věřit, že by byl náš cíl takhle blízko a přitom nedosažitelnej.

Formen se rozhod, že za každou cenu zjistí, jak se to má s majordomem, a tak začal šplhat k oknu, který bylo asi osm metrů vysoko. Vyskákal tam jak ještěrka a hlásil, že je v okně tma, a tak Taur rozsvítil hůl a hodil mu ji, jenže monk ji nechytil. Hodil sem jí radši já a to už ji Formen chytil. „Tak co tam vidíš?“ volal na něj klerik. „Velký hovno,“ odpověděl monk a jal se šplhat k vyššímu voknu, jenže tam nechal Taurovu hůl.

„Já ji teďka vemu, až polezu zpátky,“ zavolal Formen, když seznal, že bez ní taky uvidí prd. Jenže když se chystal dolu, nějako se mu smekla noha a von dopad po dlouhym letu zádama na zem. Měl pořádnou kliku že z těch patnácti metrů nespadnul na šutry a taky, že měl u sebe Taura, kterej ho obratem vyléčil. Zatimco Formen ležel na zemi a hekal, šel sem zkouknout okolí brány, jestli nám tam třeba paladini nenechali nějakej vzkaz pod šutrem. Jaký bylo překvapení, když sem v záři Taurovy hole trčící z okna našel sud. Zkusil sem s nim zahejbat, ale byl plnej vody, tak sem ho votevřel.

Vyvalila se z něj modrá světélkující mlha a na hladině vody se objevil Luhilův obraz. „Noha do bahna boří se hlouběji, není oč se opřít, “ prohlásil, pak se na chvíli odmlčel a pokračoval: „Jděte k jezeru Nenoial, ležícímu u pramenů Brandevíny. Cestu Kovu, kterou nesete, tam zničte. Noha do bahna boří se hlouběji, není oč se opřít.“ Obraz pohasnul a zmizel. Do hajzlu. Tohle mě dostalo.

Přitáhli sme sem ten krám úplně polomrtvý, a teď eště musíme jít někam úplně do pytle. Takhle sem si náš velkolepej návrat do kláštera nepředstavoval. Prošmátral sem rukou vodu v sudu a narazil na další sud, tak sem ten velkej vylil a společně sme vnitřní bečku vytáhli ven, a když sme jí otevřeli, objevili sme v ní nějaký cestovní věci.



14:13
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4