Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Setkání
Din Estel, 10.02.2004, 21:26:49čtenáři: 3072


"Chcete ode mě slyšet příběh, na který nejsem pyšný? Jé je, a nechcete radši slyšet tu historku, jak jsem proběhl hrozivému trollisku mezi jeho dvouyardovýma hnátama? A jak jsme mu napálil šíp tam, kam patřil: do jeho odporný zadnice? Že ho už znáte nazpaměť?

Jsou lepší příběhy, hodné písní. Některé věci je lepší zapomenout a naslouchat raději historkám o hrdinných drakobijcích a spanilých elfech. Že draci neexistují? Není důležité, jestli draci existují, ale že je možné je porazit. To je na těchhle písních to nejkrásnější.

Tak dobře. Jak myslíte.



Ach jo. Proč po vás každý, když se vrátíte z dalekých cest, chce slyšet raději zda jste zažili ponorkovou nemoc, než jak vypadají elfí krasavice?



Šli jsme se starým přítelem Vorthoronem lesem. Vorthorona jsem za sebou přes jeho speciální plášť vůbec neviděl, jen bylo slyšet, jak funí. Nesl na zádech Alwi, slepou dívku z plemene lidí. Kvůli ní jsme se vlastně ocitli v tomhle proklatym kraji. Ta naivka věřila, že její dům tam někde ještě stojí a že až se vrátí, padne rodičům do otevřené náruče. Ale válka...

Že nevíte, co je to naivka? To je někdo, kdo si myslí, že když se vrátí domů, bude to tam nachlup stejný, jako když odjížděl. No co na mě tak koukáte? Nesmějte se, nebo přestanu vyprávět!

Abych nezapomněl, ještě s náma byla Agni. Ta byla tehdy tak tajemná, že jsme pořádně nevěděli, co je zač. Celkem jsem si jí oblíbil. Házela dýkou jako já, když mi bylo patnáct, ale měla kuráž, to se jí muselo nechat. Ta v boji nedostala nic zadarmo.

Kráčíme tiše borovicovým lesem, když zdálky zaslechneme dusot kopyt. Přimrznu k zemi, dusot je slyšet stále blíž. Příprava k boji. Tohle je po všech stránkách klasická situace, stejně mám ale pokaždý dost zásadní problémy s orientací: když se totiž otočím na svoje druhy, skrz jejich elfí pláště vidím prd. Připadám si vždycky trochu osaměle. Já plášť nemám, takže oni si asi osaměle nepřipadaj. O těchhle věcech se nebavíme. Vyberu si místo v ďolíku za borovicí a vyčkávám.



V nastupujícím šeru zahlédnu siluety tří jezdců. Minou mou skrýš rychlým cvalem v takové vzdálenosti, že si je nestihnu pořádně prohlédnout. Jsou téměř z dohledu, když se ozve Vorthoronův velitelský hlas: "Stůjte!"

Dupot ustal. Nerad opouštím ideální skrýš, ale nechci v tom nechat Vorthorona samotnýho. Než zapadnu za další kmen, nedá mi to si ty tři neomrknout. Tři černý hřebci: na prvním zakrvácený, úplně nahý chlápek. Vypadá, že toho má tak akorát, div že se udrží v sedle. Za ním jede elf, zakutý v černé zbroji. Mám elfy rád, ale tenhle mi nesedí od pohledu. Takovej ten typ, co ho jentak poplácáte po zádech, on vám za to dá pěstí do břicha a tváří se, jako že jste si kvit. Na druhou stranu vzbuzuje respekt. Prst mu zdobí zlatej prsten.

Kdybych nebyl blbej a poučil se z minulosti, neztrácel bych čas očumováním cizích šperků a radši si hleděl, co se kolem mě děje. Třetí maník, ať je to kdokoli, splynul s lesem. Jakmile se mi někdo snaží fušovat do řemesla, nejsou z toho nic než problémy.

"Co je?" ptá se hrdý hlas ze sedla vraníka.

"Potřebujeme poradit", ozve se kus ode mě. Ten hlas vychází odnikud.

"Tak se ukaž!"



Tohle mě zas tak moc nebere. Dva vůdčí typy prostě vedou dialog. Teda ten černej vypadá dost asertivně. Ne že by Vorthoron byl nějakej náš kápo, ale tyhle diplomatický formality jsou spíš jeho parketa. Ať si elfové pokecaj, já mám jiný starosti. Moc by mě například zajímalo, kam zmizel ten třetí. Jsem totiž technickej typ, víte?



Měkký stisk na rameni a známý Vorthoronův šepot v uchu. "Síť?"

Upírám oči na elfův prsten.



Oni mají koně, my zas pláště. Nemůžou použít koně, my můžem sundat pláště.



Něco jako logika.

"Jo,...síť." Zdá se mi to, nebo je vykládaný drobnými kamínky?

Jindy mocná slova zazní tentokrát nejistě. Oba jezdce pokryje lepkavá pavučina. Koně se plaší a razí si cestu vpřed. Postavy visí v prostoru jako chycené mouchy.

Zmatek ve tváři černého rytíře vystřídá zlost nad změnou situace.

"Takhle se prosí o pomoc?" říká někdo.

Stejná logika, která souhlasila dvojici zasíťovat mě přivedla na nový, vypečený nápad. Trubka. Už tak jsme nadělali dost hluku. Vorthoron si užil, teď zkusím něco já.

Našel jsem jí v poušti. V sedle jednoho koně. Nebyl můj. Je to malá, plechová polnice. V sedle byly dost zajímavý věci.

Trubka má vysoký, nepříjemně pronikavý zvuk. Chvilku nic. Před nosem se mi zvedne něco chlupatýho.



Nevšiml jsem si, že by pode mnou spal skřet.



Je jich dohromady pět. Aha, to ta trubka (Ne že bych trubce ochotně uvěřil. Jenže jak vysvětlit to, že bych si JÁ nechal přidupat pod nos pět takovejch potvor bez povšimnutí?)

Funící stádo se tváří pěkně nedočkavě. V chlupatých rukou třímají sekery a visí mi na očích.

"Poruč jim", říká Vorthoronův hlas.

Hm, to se lehko řekne. Nikdy jsem nikomu neporoučel a skřetům už vůbec ne.

"Běžte....k nim!" (Tím nic nezkazím.)

Funící mordparta přikluše k zajatcům v síti. Černý rytíř je na dobré cestě vysekat se z pout ven a nevypadá, že by si se mnou chtěl poklábosit o nové hračce. Spíš mi chce zakroutit krkem.



Nechci, aby mu ublížili.



"Zmizte." a oni vskutku zmizí.

Potěžkávám trumpetku a rozhoduji se, jestli je dobrá, nebo není, ale z takřka filosofické úvahy mě vystřízliví pohyb. Černému elfovi se podařilo vymotat se ze zajetí a řítí se směrem ke mně.

Sotva udělá dva kroky, klopýtne vzduchem a znovu ho obalí lepkavá síť. Nebýt jeho nesmiřitelného pohledu, skoro bych se usmál Vorthoronovu smyslu pro načasování.



Skoro bych myslel, že je to vtip, přitom se děje něco smrtelně vážného. To je přesně ten pocit. Groteska - balancování na pokraji žertu a smrti. Co tady dělám?



Neznámá síla mě tlačí k zemi. Nemůžu dýchat. Ksakru. Ten třetí. To jsem měl být já.

Jeho pěst byla rychlejší, než můj přemet vzad a poponesla mě o dobré dvě stopy dál, než jsem plánoval přistát.

"Tudydýýý!" Tentokrát trumpetka přivolá jen čtyři. Lepší než kdyby přivolala armádu.

Pořád žádná krev, jen samá kouzla a čáry. Jde to nějak zastavit? Vždyť se vlastně nic nestalo. Něco mi říká, že tohle je velký nedorozumění a že se pereme s našincema. Ruce a nohy mi vypovídají službu, jako by nebyly v právu. Chybí mi motivace. Se skřetama bojuju tak spontánně, ale teď se ne a ne nasrat. Kde vězí mí druhové Vorthoron a Agni?

"Zastavte to" velí Vorthoronův hlas odněkud zblízka. "Máte poslední šanci."



Prosím vás zastavte to.



Stojíme proti sobě, já a elf, úplně nahej, jen dlouhý vlasy mu padaj na ramena. Měříme si jeden druhýho. Je o dost vyšší, než já a má sílu. Uvidíme, kdo bude rychlejší. Chlupatý orkové zevlují v opodál.

"Už je pozdě" zařve chlápek zaklesnutej bez koně v pavučině. Ten, co toho má tak akorát.

"Zmizte!" teď bych si přál, aby byl můj hlas hlubší, jasnější a úctyhodnější a ne tak pištivý a nevznešený. V takovéhle společnosti.



Budu ho muset zabít. Nebo to udělá on.



Dech se mi zrychluje. Jsem vzrušený. To je ono. Vím přesně, co mám dělat. Ruce a nohy jsou v právu. Neměl si začínat. Nejdřív pár výpadů jen tak na oťukání. První zásah je můj. Někdy si v boji připadám rychlý. Dnes dělám dětinské chyby. Nevnímám, co se odehrává kolem, abych nevypadl z protivníkova rytmu. Teče z něho krev, která potřísňuje ruce i mě. Tanec smrti a radost z boje. Druhou ránu neustál.

Řítí se ke mně ten s prstenem s napřaženým mečem.

Fouknu potřetí do trubky a křičím "Braňte mě!" Boj tváří v tvář s timhle psychoušem riskovat nebudu. Skřetí přízraky pochopily můj rozkaz jako povel k útoku. Obestoupí černýho rytíře, ale nezasáhnou ho. Mohutný elf jednoho z nich pošle ke všem čertům. Moje ruce a nohy zase jakoby patřily někomu jinýmu. To stačí. Radši ať mě sejme, než abych vypadal jako zbabělej loutkář.

"Zmizte!"

Bolelo to, ale už bylo po všem. Všichni tři leží na zádech vyrovnaný vedle sebe. Z černýho plechu se ještě kouří po Vorthoronovym ohni. Alwi nade mnou pláče a něco drmolí. Snad prší, jak mraky truchlí nad neveselou historií. Kapky slza a deště stékají po kůži, mísí se s krví a rány se pomalu zacelují.

Zvedám hlavu a vidím tři bojovníky ležet vedle sebe na koberci jehličí. Alwi léčí muže, kterého jsem si zatím nestihl prohlédnout. Je nahý a je to člověk. Slepecká nedůvěra k cizím osobám, kterou si Alwi brzy vyvinula z ní jakoby spadla. Masíruje muži jeho široká ramena, něco mu šeptá a on střídavě kýve a potřásá hlavou. Nebývalá důvěra, kterou dívka k muži chová je pro mě nepochopitelná. Je poblíž domova a možná si namlouvá, že on je jedním z mužů z její vesnice. Nikdo z nás tří, ať jsme se snažili sebevíc, jí nedokázal tak uklidnit, jako přítomnost tohoto muže.



Dva elfové se tváří hrdě a zasmušile. Zvlášť ten v brnění nevypadá, že by měl z družení dvou lidí valnou radost.

Druhý elf poněkud nervózně sleduje oblohu.

Vorthoron se muže ptá na Paseky, rodnou vesnici Alwi.

"Nic jim neříkej!" zarazí ho elf.



Tak mě napadlo, co by se asi stalo, kdyby byl zas v plné síle? Co kdybychom mohli vrátit čas a potkat je znovu? Vystoupili bychom se svých skrýší a stáli proti jezdcům v sedlech v nevýhodě. Nezneužili by své výhody? Proč by se s námi měli chtít bavit? To oni na nás první vztáhli zbraň! Pokoušíme se zvítězit nad nepřítelem v boji s jeho služebníky a zatím strach a nedůvěra dávno vyhrál nad solidaritou v našich srdcích. Tohle setkání budiž ponaučením. K čemu je ale ponaučení z chyb, když průserů a blbejch situací je na světě tolik druhů, že jich za život neprožijem ani půlku?



Ještě předtím, než jsme se rozešli nám kumpáni důležitě řekli, že tam kam směřujeme to nestojí za nic. Na oplátku jsme jim prozradili, že směrem, kterým se ubírají jim bude brzo pěkně horko. Formalita. Jen aby se neřeklo.



Pořezali jsme se s partou chlapů, aby jsme si řekli, že to tu všude stojí za hovno.



To je život. A neslavné příběhy, o kterých se nezpívá k němu patří. Ale slyšet jste to chtěli vy!

Nebreč, běž si hrát s ostatními. Co se ti stalo? Alwi? Ta dívka? Kvůli ní jsme vlastně potřebovali poradit, abychom jí dovedli domů. Povím ti o tom, ale slíbíš mi, že přestaneš brečet. Tak to jsme šli lesem po pěšině, když vidíme mezi stromy prosvítat paseku. Vorthorona jsem za sebou přes jeho speciální plášť vůbec neviděl, jen bylo slyšet, jak funí…

14:45
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4