Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Deník Resta I
Rest, 11.01.2004, 01:33:56čtenáři: 2904


Jmenuju se Rest. Vyrost jsem v paladinskym klášteře Mandose. Mym poslánim je jít a najít nějakej strom.

Den prvý

Tož dostal jsem pár stříbrnejch na cestu, eště meč, luk a dýku a vyrazil jsem na sever proti proudu ňáký řeky. Šel jsem pár dní, žral jenom to, co jsem dostal, ale stejně mě chytli nějaký bastardi s lukama. Moc si z tý jejich akce nepamatuju, ale skončil jsem v jeskynním vězení. Z pout jsem se dostal za chvilku, ale jenom jsem tam tak dřepěl v koutě a civěl na mříže. Po pár hodinkách se objevil bachař. Žádnej velkej svalovec, ale táhnul za sebou tři úplně rozsekaný vágusy. Hodil mi je do cimry, zamknul a postavil se opodál.

Tak tam ty odranci stáli a eště z nich trochu chcala krev, tak jsem vstal a prohlídnul si je. Všichni tři byli špinavý jak prasata, samá jizva od hlavy až k patě, a smrděli na sto honů. Nechci takhle skončit, řikal jsem si tenkrát. Jeden z nich byl docela namakanej, druhej normální inťouš a třetí takovej vopičák - ten se mě zeptal na jméno. „Rest,“ řekl jsem hrdě, ale když jsem slyšel jenom jeho smích, vrazil jsem mu facku. Vim, že to nebylo úplně v pohodě, ale prostě jsem se neudržel.

Ten svalovec byl ranger Elenor, druhej byl klerik Taur a ten vopičák byl monk Formen. Rozvázal jsem je a když sme chvíli rozprávěli, vylezlo z nich, že Taur slouží Yavanně, jakýsi to lesní Valar, a Formen že neslouží nikomu, ale že pochází (zdrhnul) z kláštera zasvěcenýho ňákýmu skalnímu maňasovi. Svěřil sem se, že můj Valar je Mandos, Valar smrti, a že sem paladin. Eště chvíli sme takhle kecali, než nám bachař přines placky a vodu.

Dal jsem se s nim do řeči a vymámil jsem z něj, že nás držej pro potulku, a že za dva dny přijde nějakej jeho master a pak že se uvidí. Taur přiběh k mřížím a chtěl eště placku, že mu za to ukáže kouzlo. „Dobrá,“ řekl bachař zasněně jako malý dítě a roztáhl ručičky tak daleko, jak jen dovedl, „Já bych chtěl vykouzlit takovejhle pořádnej meč.“ Čekal jsem, co Taur udělá, jenže von se jenom tak nervózně usmál a řek, že umí něco jinýho. Chytil se voběma rukama za mříže a rozsvítil je. Bachař docela čuměl, jak mu svítí kus mříží před ksichtem, ale pak zdrhnul. Vrátil se za chvíli eště s jednim a odvedli Taura na samotku.



Den druhý

Další den proběhl bez čehokoli zajímavýho. Seděli jsme s Formenem a Elenorem a kecali vo jejich „vejpravě“. Byla to hrozná nuda.



Den třetí

Jen co jsme se probrali, už nás táhli ven. Řikali, že ten jejich frajer už je zase zpátky, ale když sem chtěl vědět víc, tak řekli, ať držim hubu, protože chtěli před tim kaňourem vypadat jako velký drsňáci, co maj všechno pod palcem. Cestou vytáhli ze samotky Taura a vedli nás chodbou do takový ohromný jeskyně, která byla celá vosvětlená loučema a uprostřed seděl na takový kamenný židličce rozvalenej ten frajer.

Přišli sme k němu a von na nás hnedka votevřel hubu, ať před nim jako koukáme pokleknout. Klekli sme si, a von nám začal nadávat do vandráků a ptal se, jak si to vlastně představujem, jen tak se flákat po jeho územíčku. Řval, že sme špinavý chcípáci a že se hodíme jenom na galeje, kam nás taky chtěl obratem šoupnout, ale pak se docela uklidnil a ptal se, kam sme si to vlastně mašírovali.

Ty tři něco blekotali, že na jeho území jenom tak zabloudili, a on se jenom tak znechuceně ušklíbnul. Já sem mu ale řek, že to mám eště docela daleko, a že von mi s tim jeho územíčkem stál v cestě, a von něco jenom pošeptal svýmu nohsledovi, ten vodběh, a za chvilku se přibelhala taková stará babice. Tvářila se, že asi hodně ví, vo čem je řeč, a i ten frajer vypadal, že před ní má docela úctu, ale jak řikám, byla to už letitá kost. Přibelhala se k nám a začala nám vošahávat palice a čumět nám do ksichtu, a přitom se tvářila, že vyvíjí náročnou mentální činnost. Jestli nám četla myšlenky, to nevim, ale každopádně neodhalila můj názor na ni, protože po krátký poradě s ní se ten frajer rozhod, že mě pustí.

Těm třem ale řek, že pro něj musej udělat ňákou fachu, protože jinak sou bezcenný a jemu tudíž nezbejvá nic jinýho, než je poslat na ty galeje. Prej že potřebuje vyrubat ňákej domeček za řekou a nechat tam zabodaný nějaký šípy, ale směj to udělat jenom dva, aby ten třetí zůstal jako záruka. Poslal nás do cely, abychom si rozmysleli, jestli chcem jít do toho nebo na galeje. Eště se nám svěřil se svym jménem: Mouk. Tak jsme šli večer s Formenem spát, zatimco Taur s Elenorem vyrazili na misi.



Den čtvrtý

Ráno sme se probudili a čekali na ty dva, ale přišel jenom Taur a Elenora táhnul na hřbetě. To byl docela průser, ale zato nás Mouk pustil pryč, a navíc nám vrátil fidlátka, což u mě znamenalo řádovej meč, luk a dýku, ale Taur s Formenem přišli k novejm holím, protože předtim měli jenom takový klacky. Formen byl navíc šťastnej jak blecha, protože vysomroval křesadlo. Pohřbili sme Elenora kousek vod řeky a vydali se na cestu, samozřejmě s doprovodem, a Taur zatim vyprávěl, jak to s tim Elenorem bylo.

Vyprávěl dost zmateně, ale vcelku sem pochopil, že byl sejmutej nějakym vidlákem z toho baráku, co ho podpalovali. Dva strážci nás vedli na sever z Moukova území a Formen se jednoho z nich zeptal, jestli náhodou u sebe nemá troud. Ten se na něj podíval jako na debila, a řek: „To si neumíš najít vlastní?“

Formen na to nic neřek, ale když sme se dostali z toho území a popošli sme trochu dál a zalezli do lesa, tak se hned hlásil, že rozdělá voheň. Svěřili sme mu to, a von udělal takovou vobrovskou vatru, že se nedalo ani přiložit, aniž by si člověk nesesmahnul vlasy, a von eště nadšeně běhal kolem šťastnej jak malý děcko, ježto žádný vlasy neměl. Tak sme šli spat, a celou noc sme drželi hlídky. Měl sem hlídku jako druhej, a najednou mi přišlo, že slyšim z vody takový šplouchání, jako by se tam někdo brouzdal. Tak sem pro jistotu vzbudil Taura, ale ten mě poslal do háje. Jinak se nic nestalo.



Den pátý

Ráno sme se vydali na východ, protože sem ztratil cestu, když sme šli přes to blbý Moukovo území, a kecali sme. Měli sme ale kliku, protože sme se po poledním dostali přes takovou debilní krajinu až k takovýmu městu. Odevzdali sme u brány náčiníčko a vlezli sme dovnitř. Bylo to jenom pár domů, vobehnanejch palisádou, a uprostřed stál vobrovskej letitej strom a studna.

Taur s Formenem tam chtěli prodat nějakej prsten, a tak se prvního vidláka zeptali na zlatníka. Ten si voprášil hnáty vod hnoje a suverénně prohlásil: „No, já sem zlatník“ Taur se ho ptal, kolik dá za ten prsten. Chtěl tři koně, ale těma vidloň očividně nedisponoval. Tak šel vo zemědělce dál, a to byl – takovou sme měli ten den kliku – taky zlatník. Nabíd nám eště míň, tak sme se na handlování prstenu vykašlali. Jako zkušený cestovatelé (nikdo z nás snad v pořádnym městě nebyl) sme zapadli do putyky.

Sedělo tam pár nálevníků, přestože bylo něco po vobědě. Na ty sme ale kašlali a šli sme vyhandlovat ňáký krmení z ženský, co stála za pultem. Ta nám nejdřív cpala pívo, ale jelikož sme neměli ani šajna, jak ta břečka chutná, tak sme si řekli vo vodu, načež nás s úšklebkem poslala k tý studni, co stála na náměstí, a tak sme se vykašlali na pití a řekli sme si vo tři chleby a slaninu. Chtěl sem se zeptat, kolik to cáluje, ale otázka, kolik lováčů mi chrastí v kapse, mě trochu zaskočila. Věděl sem, kam míří, tak sem suše prohlásil, že jich mám jenom vosum. Ňákej Mandos mi byl ukradenej, lováče sou přece důležitější, když už sem se jednou vyškrabal z toho kláštera, tak ať se můžu trochu rozšoupnout.

Navoko se zapřemejšlela, a pak řekla, že by to mohlo stačit. Připadlo mi to podezřelý, a tak sem se zaměřil na chlastáky. V živý debatě tam seděli tři vidláci, očividně místní. „Zdravím, mužové, smím vás obtěžovat dotazem?“ (sem přece paladin). „Jo, ptej se.“ „Objednal jsem si zde tři bochníky chleba a kus slaniny. Jaká je tomu úměrná cena?“ Vidlák se krátce zamyslel a pak odpověděl: „Kolik ti řekla, že to stojí?“ Proč v týhle vesnici sakra všichni vodpovídaj debilníma dotazama? „Osm stříbrných“ „Jo, to ti řekla dobrou cenu,“ vypravil ze sebe vidlák a začal horečnatě přikyvovat.

Parchant. Vykašlal sem se na něj a rozhlíd sem se po lokále. Kromě místní bandy tam seděl takovej plešatej pořez, očividně (Maďar) cestovatel. Dal sem mu stejnou votázku a von řek, že to může stát tak tři stříbrňáky. Zaplatil sem zklamaný výčepní a šel sem si k němu zase kecnout, protože by moh znát cestu, kterou sem já ztratil. Když viděl, že z něj tahám informace, tak do sebe kopnul svý pivo a prohlásil, že se mu se suchym krkem blbě kecá, a ať mu pro jedno skočim.

Vstal sem vod stolu a došel k pultu. Řek přece jenom, abych mu přines, pivo, takže platit si ho bude sám. Připsal sem mu ho na účet, a přines mu ho ke stolu. Dal sem mu pár votázek a von to furt protahoval. Řikal, že ten les, kam deme, je proklatej, ale nakonec sem z něho tu cestu vytáhnul. Mezitim sem za ty dvě minutky vod stolu vodběh eště dvakrát, protože von do sebe ty piva vrzal jedno za druhym v domnění, že je nebude platit, a zatim mu čárky vesele nabíhaly. Radši sme z toho lokálu vypadli, protože chlapík vypadal fakt namakaně.

Formen začal nabírat ze studně vodu, když tu ten plešatec vyběh z putyky, aby mi rozbil hubu. Vzali sme nohy na ramena, Formen eště stačil vytáhnout nenaplněnej měch ze studně, ale plešoun nás doháněl. Taur dostal božskej nápad, otočil se, a začal kouzlit. Strom zašustil listama a země pod plešivcem najednou jakoby vybuchla a vyjely z ní solidně tlustý kořeny, který svalouna svázaly tak pevně, že moh jenom vztekle slintat a koulet vočima. Dědci na zápražích i stráže v bráně na to čuměli jak vyšinutý, takže sme stihli bránu proběhnout a eště si vzít zbraně, co se tam jenom tak válely.

Rozeběhli sme se cestou k tomu lesu, a za chvilku sme viděli plešouna, jak se k nám vod města řítí na ořovi jako svině, v každý pařátě šavli, plešku zrudlou vzteky jako rajčátko. Teď se Taurův nápad jevil jako pěkně debilní, ale neměli sme čas vo tom přemejšlet. Rozestoupili sme se po cestě a já sem přijíždějícímu poslal naproti tři šípy. Všechny mimo. Projel jako blesk a seknul po Taurovi voběma šavlema najednou. Pak se votočil, nabral rychlost, a zase. Chvíli sme se takhle voťukávali, a asi bychom dostali slušně naplácáno, kdyby si monk nevzpomněl na svůj stun attack a nesrazil svalouna jedinym dotykem na zem.

Přiběhli sme k nehybnýmu svalounovi a každej si s chutí bouchnul do jeho krku. Jaký ale bylo naše překvapení, když pak vstal a s krví podlitejma (a pocákanejma) vočima do nás začal sekat. Vobestoupili sme ho a vší silou se do něj pustili. Dostal kritickej zásah vod Formena a zapotácel se. Ve stejnym vokamžiku dostal další kritickej vode mně, a tak sme ho společnejma silama poslali k Mandosovi.

Měl u sebe jenom pár věcí, jako šavle, prachy, náušnici a nátepníky, který hbitě zatáhnul Formen, aby si je mohl připásat na holeně. Mě víc zajímal kůň, tak sem se připlazil až k jeho zadku, ale když sem mu skočil po uzdě, tak mě uviděl a zdrhnul. Uviděli sme, jak se vod města blíží asi deset jezdců, a tak sem se vrátil zpátky k ostatním a navzájem sme se léčili. Jezdci chytli toho koně a přijeli k nám. Byla to taková místní domobrana a velitel k nám promluvil, že mu nevadí, že sme toho typa sejmuli, protože mu do toho nic neni (ale spíš proto, že mu to hodilo férovýho ořa i s výbavou), ale ať koukáme mazat.

Tak sme mrtvolu hodili do pole a přikryli drnama, a vydali se na cestu dál za nechutym lesem a stromem, kterej se tam někde schovával. Taura s Formenem tahle bitka docela nadchla, protože si po ní připadali děsně nabouchaný, a Taurovi dokonce přibyly ňáký kouzla. K pozdnímu večeru přicházíme konečně k nějakýmu lesu. Je to von, s Taurem to nehezky cejtíme. Formen je děsně vyfluslej, navíc sme všici vysušený, protože deme bez vody.

Necháváme ho tam válet a deme s Taurem pro ňákou tu vodu, ale najednou slyšim v hlavě takovej blbej hlas: „Přece ho tam nemůžeš nechat, slyšíš? Umírá, a ty ho tam necháváš samotnýho, to nemůžeš“ - moje zatracený paladinský přesvědčení. Posílám Taura zpátky a du sám pro vodu. Došel sem asi po dvou hodinách k takovýmu hnusnýmu potoku, kterej byl hrozně kalnej a vokolo nerostlo žádný bejlí, ale stejně sem nabral plnej měch. Vracel sem se k nim nocí, když sem před sebou slyšel ňáký šustění.

Vytáh sem pro jistotu jednu z šavlí, co mi plešoun odkázal, a začal sem pomalu postupovat vpřed. Už sem měl docela chuť něco zabít, když se ze tmy ozvalo Taurovo děsně nesmělý: „Reste?“ „Jo?“ ozval sem se a Taur si ulevil: „Proč hnedka vytahuješ šavli, ty blboune?“ Pokrčil sem ramenama a pomyslel si něco o ohni, ale ty dva se hnedka sápali po měchu. Zarazil sem je a vylíčil sem jim hrůznou historku o odpornym potoku, kde ani plevel neroste, ale voni mysleli, že zas plašim.

Dal sem jim tu břečku a Taur ji vokoštoval. Řek, že je trochu kalná, ale hned ji začal lokat. Pak se nachlemztal Formen, ale já sám sem si nepřihnul, protože sem věděl, co je to za sajrajt. Najednou si voba lehli na zem a vturánu chrněli. Pitomci. Rozdělal sem voheň a zabalil ty dva do dek. Držel sem hlídku celou noc.
14:10
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4