Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Deník Resta VI
Rest, 11.01.2004, 01:35:01čtenáři: 2686


Den pětadvacátý

Celej den sme pochodovali podle řeky mezi drobnejma kopcema směrem k vysokejm horám. Šlo to děsně pomalu, protože krajina vokolo vůbec neubíhala. Když už se pomalu smrákalo, došli sme k prvním kopcům, po jejichž úbočí sme se dostali na úpatí pořádnejch hor, kde sme se taky utábořili. Za celou noc se nic nestalo, ale na hlídce sme viděli v kopcích nad náma plápolat dva ohně.



Den šestadvacátý

Ráno sme uviděli na straně kopce takovej bílej flek a hádali sme se, co by to mohlo bejt. Taur i Formen tvrdili, že to sou nějaký ovce, ale podle mě to byl nějakej barák. Měli sme tamtudy cestu, takže se mělo brzo ukázat. Ta řeka teď tekla hrozně prudce, ale nebyla tak velká. Stoupali sme hrozně pomalu, ale měli sme pořád lepší a lepší výhled na krajinu za náma. Uviděl sem tam ten hnusnej les, co sme tam byli před víc jak dvěma tejdnama. Dokonce sem měl i pocit, že vidim to hnusný černý jezero, ze kterýho na mě bafnul ten titanickej parchant. Někdy po poledním mě ty dva přesvědčili, že ten bílej flek nad náma je vážně vobrovský stádo ovcí. Viděli sme i nějaký stany mezi nima, a když sme se blížili, rozpoznávali sme i lidi, co tam pobíhali.

Přišli sme na několik set stop daleko, když se proti nám rozjel jezdec s kopím. V tý stanový vesnici se shromáždil hlouček lidí, který jezdce taky pozorovali. Počkali sme na něj, a když přijel, pozdravili sme ho. Byl to šlachovitej chlapík, kterej vypadal docela namakaně, a hnal nás pryč, že jestli chceme na hřeben, musíme vesnici obejít velkym obloukem. Chtěl sem ho ukecat, ale byl rozhodnutej, a tak sem se mu nabíd, že mu můžu kdyžtak někoho vyléčit. To ho zaujalo, a tak mi poručil, ať nechám zbraně na místě a jdu s nim, jenže já sem měl strach, že se mi to třeba nepovede, a tak sem jezdce ukecal, abych s sebou moh vzít Taura jako asistenta.

Došli sme do vesnice, kde nás doved ke stanu, ve kterym ležel v horečkách chlapík děsně potrhanej vod vlků. „Ty nebo já?“ ozval se Taur. Rozhlíd sem se po lidech okolo. „Já,“ řek sem a prohlídnul si chlapíka. Chtěl sem, aby si mě trochu pamatovali, a tak sem prones několik formulí, který vůbec nic neznamenaly, a pak sem toho chlapíka vyléčil. I když sem nebyl úplnej profík, horečka mu ustoupila a rány se zatáhly. Lidi na to čuměli a nechali přivýst Formena s našima zbraněma a nás hned zavedli do jednoho takovýho většího stanu, kde začali připravovat dvě ovce na hostinu. Když Formen přišel, měli sme s Taurem v sobě už pár sklenek nějaký kořalky a všemu sme se blbě smáli. Takovej jejich vůdce, řikal si Jan z Ohrady, nám pořád děkoval a slíbil nám nějaký krmení na cestu. No prostě, byl to skvělej a veselej večer a my šli spát skoro ráno.



Den sedmadvacátý

Ráno sme vstali do pohody a už na nás před stanem čekala snídaně a sejry, placky a sušený maso na celej tejden. Přišel za náma ten chlapík, co sme ho vyléčili, a furt se ptal, co nám může dát. Nic sme po něm nechtěli, ale Formen přišel na to, že by možná na hřebenech bodly nějaký vlněný rukavičky, a tak ten chlapík vodešel a za chvilku sehnal tři páry skvělejch teplejch palčáků. Nacpali sme žrádlo do tlumoků a vydali se na hřeben.

Stoupání šlo fakt pomalu, plahočili sme se celej den do blbýho kopce a hrozně nás to štvalo. Jenom Formen byl ve svym živlu a poskakoval po šutrech jako blázen, což nás ostatní pěkně štvalo. Kvečeru sme vystoupali konečně do sedla, kde sme zjistili, jak sou ty hory ve skutečnosti děsně rozlehlý. Na tenhle blbej vrchol sme stoupali dva dny a před náma za údolím se tyčil vrchol eště větší. Najedli sme se a šli hledat místo, kde bychom se vyspali, protože tam bylo nepěkně větrno. Našel sem takovou rozsedlinu, kde sme se mohli skvěle vyspat.

Zavolal sem ostatní, že mám skvělý místo, ale najednou se zpoza rozvalin vynořil Taur a začal tvrdit, že to místo našel von. Pěkně mě tak naštval, protože to bylo vážně ultimátní místečko na spaní. Za chvíli přiběh Formen s tim, že nic nenašel a začal mít kecy, že pude spát k Taurovi, což byla nepřístojnost, protože to bylo zatraceně moje místo a na tom sem trval. Nakonec se to nijak nevyřešilo a my šli spát v poklidu a bez hlídek.



Den osmadvacátý

Vyspali sme se docela dobře, protože sme měli kvalitní deky od paladinů, a navíc to moje místo bylo tak skvělý, že sme se tam vešli akorát abychom byli trochu nahloučený a nebyla nám zima. Terén byl docela nepříjemnej, a tak sme se uvázali paladinskym lanem, který táhnul Formen.

Lezli sme ze sedla po hřebeni na sever, protože sme nechtěli ani trochu ztrácet vejšku. Stoupali sme po povlovnym kopci celej den, a na vrchol sme dolezli akorát tak, abychom stihli úchvatnej západ slunce nad pláněma na západě. Co upoutalo naši pozornost, byla taky taková budova vytesaná ve skále. Byla tak severoseverozápadně od nás pod dalším sedlem a nevykazovala známky života. Byly to prostě okna vysekaný do skály. Pak sme si našli ne úplně skvělý místo ke spánku a bez hlídek sme pokojně přečkali noc.



Den devětadvacátý

Rozhodli sme se vydat se k tý budově a prozkoumat ji. Zase sme se přivázali na špagát a začali děsně namáhavej sestup. Štěstí bylo, že sme se navázali, protože Formenovi se smekla noha a jenom velká klika a špagát zabránily tomu, aby se vesele skutálel z kopce. Šlapali sme celej den a když sme se dostali k tomu stavení, byla už docela tma.

Kolem tekl potůček, ze kterýho sme začali chlemtat, protože sme si zapomněli vzít pořádný zásoby vody u těch pastevců, když tu vyšli z budovy tři trpaslíci v sevřený řadě a plný zbroji se sekerama a štítama a tvářili se zatraceně neústupně. Utřel sem si hubu do rukávu a zavolal na ně: „Omlouváme se, že rušíme, ale my se jenom napijeme a půjdeme zase dál.“ Nic. Ani nezpomalili. „Zahoďte zbraně!“ ozval se jeden z nich. Dostavil se nepříjemnej pocit. Horečnatě sem přemejšlel, protože vyhlídka na zajetí nebo bitku a smrt se mi ani trochu nezamlouvala. Jak bych je sakra moh odvrátit? Z hloubi mysli se vynořila vzpomínka, příběh, co sem slyšel od těch dvou.

„Znáte Tudora?“ vymáčk sem ze sebe se sevřenym hrdlem. Zastavili se. Jeden odešel, ostatní po sobě koukali a hlídali nás, než přišel jeden takovej nabouchanej trpaslík. „Já su Rador,“ prohlásil, „bratr Tudora.“ Ulevilo se mi. „My tudy jenom procházíme, jdeme do bejvalý trpasličí kovárny,“ pokračoval sem v omluvě „měla by se nacházet někde východně odsud.“

Podíval sem se tim směrem a uviděl sem nekonečný, zvolna stoupající údolí sevřený mezi dvěma vrcholama. „Vím, kde to je. Pudu tam s váma. Spěte tady venku, dovnitř vás nemůžu pustit,“ řekl Rador a odešel s ostatníma trpaslíkama do budovy. Spali sme sice venku na tvrdejch šutrech, zatimco v rozsvícenejch oknech byli určitě ládující se trpajzlíci, co pak odešli spát do měkkejch postelí, ale my věděli, že máme průvodce, kterej byl děsně namakanej a navíc velkej šéf.



Den třicátý

Po ne úplně pohodlný noci sme se najedli a pomodlili, a mezitim přišel trpaslík, že máme jít za Radorem. Formen nás nechal domodlit, a pak sme šli. Rador seděl o pár set stop dál a opíral se o sekeru. „Dobrá,“ pronesl a vydal se na cestu. Moc toho nenamluvil, ale když sme procházeli tim údolím, ukázal nejdřív na jednu horu a řekl: „Moruhura“ a pak na druhou „Maruhura,“ a zase pokračoval dál.

Pár hodin po poledni sme se vynořili konečně na takový náhorní plošině, kde nám cestu zahrazovalo nudlovitý pleso, táhnoucí se severojižním směrem. Severovýchodním směrem sme si všimli černý věže.

„Co je to?“ vyzvídal hned Formen. „No to je vono, né?“ odpověděl Rador a šel dál. Koukli sme se na sebe a šli dál. Po chvíli, co sme šli podél vody, vlezl Rador po pás do vody a začal chlemtat. Pak se zasek a jenom čuměl do vody. Nic sme nedělali a čekali asi deset minut, než Rador vymrštil ruku do vody, vytáh pořádnou rybu a sejmul ji ranou pěstí. Pak vylez z vody a do ryby se s chutí zakousnul. Nabízel nám taky, ale zdráhali sme se.

„Co je to za rybu?“ ptal se Formen. „Sosuň,“ odpověděl Rador a ukousnul další sousto. Když nám podruhý nabídnul, neodolal sem a Sosuně sem koštnul. Byl fakt vynikající, a tak sem ho podal Formenovi, kterej ho taky ocenil. S mlaskáním sme vrátili rybu trpaslíkovi, ale Taur neskrejval svý zhnusení: „Jak můžete sakra žrát hnusnou syrovou rybu? Fuj!“ Holt nevěděl, jak chutná takovej skvělej čerstvej Sosuň.

Vyrazili sme k věži, kam sme došli asi za tři hodinky, a seznali sme, že má asi tak dvacet metrů a je vyrobená z přesně tesanejch velkejch šutrů, a jak sme se k ní přibližovali, cejtili sme furt silnější a silnější, no, zlo. Šli sme zrovna po takový planině, nikde místa, kam by ses schoval, když tu se z vrcholu věže odlepila taková zatracená mrcha, zamávala párkrát křídlama, a ladně plachtila směrem k nám.

Byla celá černá a kožená s rozpětím asi čtyři metry. Měla nepěkný drápy a dlouhej vocas, ale nejnechutnější byl její lidskej ksicht. Jak k nám přilítala, Rador si připravil sekeru a schoval se za štít, tak sme se zachovali podobně, protože vypadal, že ví, co dělá. Bylo to jednoduchý, prostě přiletí, my jí rozsekáme a pudem dál. Jenže ta potvora se zastavila asi padesát stop před náma, otočila se a z ocasu jí vyletělo šest ostnů, který se vesměs zabodly do Radora. Čekali sme, co ten udělá, ale von jenom máchal sekyrou nad hlavou a řval: „Pojď dolů, ty sviňo, tak sakra pojď!“ Prostě tam stál a nechal do sebe střílet. Dostal další dávku, ale nevěděli sme, jak je zrasenej, protože byl celej voplechovanej, a teprve pak sme se vzpamatovali.

Vzal sem luk a vypálil, jenže mimo. Vysloužil sem si ale za to spršku ostnů, z nichž mě sejmuly čtyři a to že fest, protože mi šly všechny do břicha a hrudníku. Zamotala se mi hlava. V příštím okamžiku ke mě přiskočili Formen a Taur a táhli mě ke věži, tak sem odhodil luk a vrávoravě běžel s nima. Formen se ale hned zastavil, shodil ze zad flusačku vod toho plešouna u hada a vpálil tý mrše ukázkovou ránu, ta mu ale ránu opětovala a Formen schytal tři do hrudníku a jednu do krku. Taur mu běžel na pomoc, tak sem se vyléčil a běžel za nima, protože bestie zatim přistála a bitkovala s Radorem.

Když sem tam doběh, všichni do ní čile bušili a Rador to doprovázel výkřiky „Tak pojď, sviňo, tumáš, sviňo“ a podobně, přičemž do ní mlátil dvakrát rychlejc, než sme stíhali my. Taur do ní bušil holí, zatimco Formen jí úspěšně upravoval vizáž pěstma. Zasek sem jí meč do vocasu, načež se začala zvedat ze země. Všichni sme do ní švihli ze všech sil, a protože sme měli kliku, šla k zemi.

Rozvalila se tam na šutry, votevřela svý zakrvácený voči a pohnula se jí huba. „Neprojdete…“ zamumlala docela srozumitelně. Trochu nás to překvapilo, ale byly to přece jenom trochu provařený poslední slova. „Zatracená sviňa!“ zařval Rador a jednim mocnym máchnutím jí usek hlavu. Zatvářil se spokojeně, vyndal z tlumoku skobu, pak vzal palici a vydal se jí přibít na dveře.

Už sme se na něj nedívali jako na takovýho frajera. Namakanej byl, to jo, ale byl takovej, no, trochu pomalejší a na jeho rady se nedalo úplně spolehnout. Taur nás vyléčil, ale byli sme stejně dost zmlácený a museli sme tam přespat, protože bůhví, co nás tam dole mělo potkat. Rador ale chtěl pokračovat. „Tak dem, né?“ „Radore, my si musíme odpočinout“ namítal Taur. „Tak sakra, nejste měkký, né?“ „No právě, že jo, jenom se tady prospíme a pokračovat můžeme zejtra.“ „No tak jo“ prohodil Rador a lehnul si tam, kde předtim seděl, teda u paty věže. Schoulili sme se k sobě do dek a spali sme.

Když mě Formen vzbudil na třetí hlídku, nebyl sem úplně prospalej, protože sem měl debilní sen, jak mi něco leze do palice a nemůže se to tam dostat. Zeptal sem se Formena, jak se prospal, a ten mi s úlevou vyprávěl, jak mu ve snu nějakej červ lez míchou do hlavy, ale jak se v krku zastavil. Hlídal sem až do rána, protože sem nechtěl znova spát, a tak mohl mistr trpaslík chrápat nerušeně celou noc.
14:01
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4