Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Edegarův boj
Edegar, 14.03.2001, 18:49:07čtenáři: 3075


Jako bych si řádně začal uvědomovat svoji situaci až ve chvíli, když jsem ležel svázaný na zemi spolu s dalšími třemi zajatci. Bylo pozdní odpoledne, skřeti spali, z těch stvůr hlídal jen jediný. Nenapadla mne žádná myšlenka, lest či fígl jak se z toho průseru dostat. Upřímně řečeno, místo průseru šlo spíš o z pekla štěstí: skřeti zde na pláních obvykle nebrali zajatce.

Marných pokusů o přetržení skřetích okovů jsem dávno zanechal. Kovařina je jedna z mála činností, v který se orkiši docela vyznaj, pomineme-li zabíjení a mučení.

Život je rychlý. Před dvěma týdny jsem spolu s druhy hlídkovali po boku knížat Noldor. Bylo nás dvacet silných jezdců, číše jsme pozvedali Vardě ku pozdravu, na zbraních, zbroji ani v našich srdcích by nenašel špinavého místa. Ted se válím v blátě a myslím na to, zda pode mnou není nějaká žížala či brouk. Nejed sem nejmíň pět dní.

Tahle úvaha mne zvedla: tak hluboko sem snad přece ještě nekles. BOJ! Ještě jeden pokus a zkroucení řetězu... KŘOUS!

Jenže ani ork není tak tupý, aby na hlídce nic neslyšel. Vstává a jde k nám. Útěk neslouží vojáku ku cti ale ku zdraví – tímto vtipem jsme vždy dost pohrdal. Prchnout ze zajetí zní jako docela hrdinský kousek. Vyskočil jsem a začal zdrhat.

Jenže - několik dní jsem se nemohl pořádně pohnout, a nohy jsem měl stále spojené řetězem. Chodit by šlo, ale já zrovna potřeboval běžet. BĚŽET!

Jak jsme očekával, vřískot strážného vzburcoval ostatní skřety. Na můj vkus se až příliš rychle vzpamatovali a začli s pronásledováním. Hon na zajatce jim asi připadal jako neodolatelná kratochvíle.

Čert je vem. Já jsem muž, a těmhle stvůrám se nedám. Nevím jak mne zajali, nepamatuji si nic, ale podruhé to nedopustím.

Ano, vypadá to beznadějně. Je jich víc než bych zvlád při plné síle a vybavení, a takhle? Pláň je široká, nezměrná. Hory daleko. Poběžím dokud to půjde. Třeba alespoň v amoku zapomenou strážit mé "druhy", a těm se podaří prchnout. Vykoupím svou hanbu vlastní obětí. Běžím již skoro čtvrtinu hodiny. Stále jsem vpředu, ještě furt mne nedostihli. Jak dlouho tahle hra může trvat? Slunce se skrylo za těžkými mraky, nevím jakým směrem běžím. A ani kdyby vysvitla světla mojí Paní, stejně nevím kde jsme a kam jít...

Beznadějně to nevypadá, beznadějné to je.

A proto stále běžím.

Skřetí dusot stále za mnou. Dupot okovaných bot nějak sílí. Otáčím se, zda mne nedoháněj. Ne! Tak co to je za hřmot?

Skřeti! Ale přede mnou!

Uprchnout orkům a dát se chytit gobliny? K tomu jsem, má Paní, čistil meč i duši svou?

Nečekaní nepřátelé jsou však evidentně nepříjemným překvapením i pro mé trýznitele - s kvílením se obracejí nazpět. Já samozřejmě také, a tak najednou běžím jen pár yardů za nimi. Kdo koho tady vlastně honí? Byla by to docela veselá taškařice, kdyby mi nešlo o krk.

Mozek začíná pomalu opět pracovat: Tohle je nesmysl. Z toho sevření musím uniknout - diagonálou směrem k nejbližšímu lesíku. Jeden z mých pečovatelů však asi víc nenávidí lidský rod než se bojí o vlastní krk - vyráží po mně. Neúspěšně, a já prchám do náruče stromů. Ať se příšery povražděj sami, já si pak jen dojdu pro své zbraně....

Ležím v lese. Žiju. Nedaleko ode mne zuří bitva. Řvaní nějaké obludy. Smrtelné skřeky skřetů. Žádný lidský hlas. Že by přece jen můj nepříliš promyšlený útěk díky "šťastné náhodě" dostal svůj smysl? Děkuji, Hvězdná, děkuji.

Bitka skončila, ale místo radostných výkřiků slyším jen podivné ticho. A podivné, hluboké bručení. Že by z hor sešel medvěd a sežral jich všetkých?

Pomalu a opatrně se plížím k "tábořišti". Jsem však jezdec, silný a urostlý, a kolem rukou a nahou mi chřestí řetězy. Elfí ranger ze mne nikdy nebude. Ale tahle válka se najednou směje mému kopí a štítu. Každý z nás, pyšných jezdců v lesklé zbroji, by se teď měl proměnit v šedého elfa a střílet syčící šípy ze zálohy...

Zastavil jsem se, nepříliš opatrně. Křup. Co to je za příšeru? Nosáč, Troll? Kde se tady vzal? Ten vůz znám, ten tu byl když jsem se probral. Ale tahle nestvůra?

Hází do vozu těla jako kuželky - orky i gobliny. Nechtěl bych se s ním dělit o večeři.... Lidi ani elfy naštěstí nevidět.

Plížím se okolo, abych obhlédl bivak i z druhé strany. Ztrácím tábor z očí.

Hluk, hlasy a dupot těžkých nohou. Hlasy mizí, troll se vrací. Co se to dělo? Čí to byly hlasy? Žije ještě? Boj jsem neslyšel, ale souboj s tříprsťákem může být rychlejší než myšlenka...

Jdu směrem kde jsem před chvílí slyšel hlasy. Nacházím své spoluzajatce - Ringura, Nargila, a Anabara. Ringur je prý z Nargothrondu, Nargil z Doriath, Anabar je jezdec jako já, přesto si s ním nemám co říct. Je divný, krčí se, váhá... nerozumím mu.

S nimi však nacházím další: tři menší a jednoho velkého. Dva jsou Naugrim, jak mne učili ve vznešeném jazyku, tedy trpaslíci. Jeden z nich od pohledu zabiják je Náli, bojovník bez víry a moudrosti. Druhý Fingaur, a ten třetí vůbec není trpaslík, je to jakýsi polomuž, prý Amon-hobit. Vypadá jako dítě, směje se, a hned si mne získá.

Poslední nový společník je divný. Má vlasy jako ježek, rychlé ruce, pichlavý pohled. Ač pohledný, přec od první chvíle nedůvěryhodný. nemá žádnou zbraň, jen zdobnou dýku za pasem.

Náli, onen prostomyslný (byť poněkud odpudivý) trpaslík mi přeťal pouta. Ringur mi vypráví o bitce, v jejímž průběhu se jim podařilo prchnout. O tom, jak skoro tři tucty goblinů napadlo necelou desítku orků. Nastal masakr, v kterém však největší spoušť napáchal troll bojující spolu s orky. Ze skřetů nepřežil nikdo, zajatci prchli a tříprsták, který zjevně vedl celou skupinu, odtáhl se vozem dále. Skoro zázračný příběh. Jsme svobodni, jak jen to v tuto chvíli a na tomto místě lze.

A navíc: přichází další posila! Dva muži jasných tváří vstupují mezi nás, dlaně vztyčené k přátelskému pozdravu. Meče u pasu - tedy další meče na pomoc.

Jenže... Nevěř nikomu a ničemu, co doopravdy neznáš. Nepřítel zná mnohý klam - a tak bleskově vytrhuji tomu jezdci, Anabarovi, meč a stavím se proti příchozím. Ostatní, zmatení, vyčkávají.

Neznámí přicházejí k nám. Náhle se jejich sličné tváře mění v strašlivé šakalí tlamy. Jackalwerové.

Oba elfové i jezdec upadají do nepřirozeného spánku. Nestvůry útočí. Vybírají si samozřejmě nejsilnější protivníky: jeden se vrhá na Náliho, druhý na mne. Biji se s ním, ale jsem znaven a vyčerpán. Hned v prvním střetu mne těžce zranil, padám k zemi. Jenže vůle, rozum ani čest mi nedovolí přestat: ostatní jsou slabí a bez ochrany. Přijal jsem je za druhy a musím plnit svou úlohu. Prosím Vardu o pomoc... a s těžkou, nikoli však již nesnesitelnou bolestí vstávám. Bojujeme dál.

Druhý souboj probíhá přede mnou. Náli strašlivou ranou téměř uťal hlavu svém mnohem vyššímu protivníkovi - Amon raněněho chytá do lasa a spoutává. Náli přiskakuje a jako řezník ukončuje střet.

Asi jsme se neměl po očku dívat na trpaslíky - slízl jsem další škrábanec. Na pomoc mi přibíhá s halapartnou druhý trpaslík, Fingaur, ale je s dlouhou zbraní nepříliš obratný a brzy se kácí k zemi.

Slyším, jak mi zbytek družiny přibíhá na pomoc. Snad jsem polevil ve střehu - soupeřův meč protíná mé nechráněné rameno.

V té malinké chvilce mísení bdělosti a smrti cítím, že přichází chvíle mísení světel. Slunce zapadlo, pro mne začal den.

Naprostou tmou.

Vzkřísil mne až o půlnoci Amon. Zatažená obloha, Světlo Vardiných služebnic skryto. Amon mne probral množstvím vody - jsem promočen a je mi zima. Bolest, slabost, bezmocnost.

Přenášejí mne k ohni, teplo, úleva. Amon pečuje o zraněného Ringura, já krátce dřímám. Po procitnutí sbírám síly a prosím Paní o pomoc - ruce zkřížené na prsou. Síla, vděčnost,bolest ustupuje. Jsem však těžce raněn, ruka i rameno pálí. Spím.

Je ráno. Jsme stejně zmatení jako jsme byli včera. Možná ještě zmatenější večerním nečekaným útokem kouzelných příšer. Kam jít? Navíc mnozí z nás jsou raněni, někteří těžce. Držet se pohromadě, nebo se rozdělit?

Váhání rozčísnul svým přímým způsobem Náli - jde s Amonem podívat na místo bitvy mezi skřety, jestli by nenašli něco podstatného. Trápí nás hlad a zejména nedostatek zbraní. Já jsem vyzbrojen dobře - kromě sekery a nože mám meč svého včerejšího přemožitele - Jackalweara. Jenže ruka, jež by tím mečem vládla, bezvládně visí na opasku.

Dupot. Není nic strašnějšího pro rytíře než být raněný a opěšalý uprostřed pláně. Místo abych nepřítele ze sedla v trysku rozháněl a pobíjel, ležím na zemi a zoufale si přeju, aby si nás nevšimnul. Kdo? Nevím, leč takovýto dupot dělají jen služebníci Thangorodrim.

Nargil, onen rychlonohý klerik, mne náhle zázračně uzdravil. Zranění bolí, ale jsem schopen boje. Vyskakuji, podávám Ringurovi včera vydobytý očarovaný meč a sám si beru sekyru. Není to má oblíbená zbraň, ale síla družiny je přednější. A Ringur, jako pravý Sinda, sekerou nevládne. Přibíhají malí skřeti, skoro by jich člověku bylo líto.. kdyby jich nebylo tolik a kdyby neměli oštěpy. Než se mi dostanou pod sekyru, mohu zase ležet na zemi. A za nimi, co je to za komandanta? Ještěrka? U Valar, co všechno Morgoth Bauglir neposlal na trpící Beleriand!

Dva oštěpy mne srazily k zemi.... Jestli se z toho někdy dostanu, tak snad pověsím rytířství na hřebík a pořídím si luk. Nebo se stanu ranhojičem.

Paní! Nechat se zabíjet psími poloskřety vedenými ještěrkou!

Ze země vidím Maega rychlorukého, jak zasažen oštěpem do hrudi padá bezvládně k zemi. Kamarád nekamarád, jeho kouzla jsou proti tak velké skupině naší jedinou nadějí. Plazím se k němu a z posledních zbytků vlastních sil jej probírám. Léčím. Bojovník, plazící se krvavým blátem, vkládá ruce na krátkovlasého čarodějova učně. Nepřítel se určitě směje.

V kleče pozoruji, jak nás moje rozhodnutí asi přece jen zachránilo: Z Maegových rukou vyrazil paprsek všech barev - skřetíci jsou jak omráčení. Polovina jich stojí, zírá, bez hnutí, bez pohybu.

Vrháme se na ně. I já, ačkoli se potácím. Pokud mne však někdo zasáhne...

Amon pracuje s lasem, chytá vůdce - veleještěrku. Ringur sráží prvního, já bojuji dalším. Přibíhají mu však další dva na pomoc - sbohem vědomí.

Jako bych v posledních dnech nedělal nic jiného než se v bolestech probíral z bezvědomí. Nargil který mne opakovaně léčí (přece jen je vidět že je vznešeného rodu a má úctu k hrdinství), mi tiše vypráví o bitvě. Jako je již v naší nesourodé tlupě snad zvykem, velcí bojovníci jsou tu od toho aby cedili krev a padali k zemi. Boj pak vyhrávají jiní. Nejvíc práce udělal malý Amon s nožem - podřezal bleskově všechny Maegovým kouzlem zasažené skřety.

Zbytek hrubé práce udělal Náli - opět ve spolupráci s Amonovým lasem. Ještěrka si svým pověstným ostnatým ocasem tentokrát moc nezašvihala.

Já i Ringur jsme na tom dost zle, Fingaur je také těžce raněn. Posouváme se s pomocí ostatních o kousek dál, Anabar staví jezdecký stan. Nargilovi se u pasu houpe krásná zlatá hůlka. Očividně dílo zlých sil, Nargil však tvrdí že nejlepší je použít proti Nepříteli jeho vlastní zbraň. Ostatně, je to kořist od Jackalwearů. Půvabné je, že od šakalích lidí jsme získali dva očarované předměty. Oba vlastní teď Ringur a Nargil jediní dva elfové v celé skupině....

Ve vaku vůdce nacházíme ještě spoustu hranatých stříbrných mincí a svitek, na jehož pečeti jsou - jak tvrdí Fingaur - gnomské runy.

Máme zlomit pečeť?
13:29
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4