Home
Home
Diskuze
Pbhy
Krtce
Texty
Druiny
Postaviky
NPC
Hbitov
Hri
Masters
Pravidla
Svty
Ered Luin
Dorthonion
Vchod
Stredozem
Rasy
Galerie
Mapy
Slovnik
Download
Odkazy
O ns
Gaurin Dôm I
Morgund, 09.10.2001, 13:01:20čtenáři: 2808


Budí mě Elen, který hlídal. V údolíčku pod námi se objevila skupinka skřetů. Budíme i Ercua, přestože byl raněn. Tiše sledujeme, jak skřeti rozdělávají oheň z přineseného dřeva a začínají hodovat. Vypadají, jako že si sem vyrazili na pitku. Ale proč se utábořili zrovna pár desítek yardů od nás? Vidět nás nemohli, protože nás Elen již před nějakou dobou zakryl kouzlem neviditelnosti. Jediné, co nás mohlo prozradit, byly stopy ve sněhu v místě, kde jsme se utábořili. Skřeti však nevypadají příliš pozorně. Nikoho z nás ale neláká představa strávit noc poblíž hodujících skřetů. Jenže každý souboj zanechá nějaké stopy a zanechávat stopy to zrovna teď potřebujeme ze všeho nejmíň. Není vůbec jednoduché se domluvit, když se vzájemně nevidíte a navíc potřebujete být potichu. Následuje pár doteků, dvě, tři šeptnutá slova a vše je jasné: jdeme do toho.

Sleduji stopy, jak se Elen plíží o kus dál. Je to zvláštní pohled na stopy, které se zvolna objevují ve sněhu, aniž by bylo kohokoliv vidět. Pro Elena by nebyl problém všechny skřety rázem vyřídit, jenže to by tu zanechal vizitku jasně čitelnou pro všechny, kdo po něm pátrají. A těch není málo. Svírám v ruce kyj připravena vyrazit do útoku. Služebníky nepřítele je třeba pobíjet při každé příležitosti. V tom oheň vybuchuje tisíci drobných jiskérek, které doprovází kvílení oslněných skřetů. To je signál a já vybíhám do útoku. Jsem asi v půli vzdálenosti, když za sebou uslyším zadrnčení tětivy Ercuova luku. V tu chvíli mi bleskne hlavou, že ještě stále nejsem vidět a běžím přímo v dráze jeho šípu. Současně s tím se jeho šíp zaryje do mých zad. S výkřikem se kácím k zemi, což je ostatně to nejlepší, co mohu udělat, protože Ercu pokračuje ve střelbě.

Ošetřuju si ránu a nad hlavou mi sviští další Ercuovy šípy. Teď bych se nemohla postavit na nohy ani kdybych na to měla sílu. Ercuova ruka je přesná. Padá jeden skřet za druhým. Ti kteří ještě přežili se probírají z prvotního šoku a snaží se tasit zbraně. Ty se ale v jejich rukou lámou. To je určitě Elenova práce. Netrvá to dlouho a i je skosí Ercuovy šípy.

Těžce se zvedám a vracím se k Ercuovi. Kouzlo neviditelnosti z nás bylo sňato, takže se alespoň vidíme. Říkám něco o tom, že by při střelbě mohl být příště opatrnější a jsem ráda, že si mohu sednout. V odpověď jen cosi zabručí a ztěžka se vydává hledat vystřelené šípy. Zdá se, že včerejší setkání s leukrotou ho přes veškerou moji péči stále ještě tíží. Elena stále není vidět, ale ruch okolo ohně prozrazuje, že prohledává mrtvé. Je to takový jeho zvyk a nejspíš je mu to k užitku, když je v tom tak vytrvalý. Po chvíli se oba vrací. Elen si rozepjal přezku svého pláště, a tak ho vidíme. Dohadujeme se co dál. Z úvah jsme však rychle vytrženi pohybem dole v údolí.

Zdá se, že další skřeti přicházejí po stopách těch předchozích. Ať už se jdou přidat k pitce nebo ji naopak rázně ukončit, nehodláme se s nimi setkat. Elen svou mocí vytváří světélkující disk, na který nasedáme. Klouzavým pohybem se vydáváme údolím vzhůru. Náš náskok není veliký. Tušíme za sebou pohyb. Zdá se, že to bude nějaký větší oddíl a že se po krátkém zdržení u skřetích mrtvol vydává dále naším směrem. Pokračujeme v cestě a přemýšlíme kudy z toho ven, když v tom mě a Elena zarazí náhlý pocit nebezpečí. Něco strašného se pohybuje proti nám. Zdá se, že jsme lapeni v pasti. Naštěstí Elen přichází (pokolikáté už) s překvapivým řešením.

"Co kdybychom se nechali chvíli unášet větrem," povídá vcelku klidně.

Není příliš času na rozmýšlení, a tak nejistě souhlasíme. Elen nás chytá za ruce a pronáší tiše mocná slova. Pak už stačí jen chtít a stoupáme s lehkostí vzhůru. Zároveň se nás ovšem zmocňuje vítr a nese nás přímo nad naše pronásledovatele. Nyní stoupáme s vypětím všech sil. Pod námi tušíme na sněhu temnou skvrnu velkého oddílu. Vidíme mnoho leukrot i početné řady pěšáků. Nejsme ještě příliš vysoko a bystrý pozorovatel by nás nejspíš mohl zahlédnout. Nikoho ze skřetů naštěstí nenapadne, že by měl své nepřátele hledat nad sebou a my se brzy ztrácíme v nízkých mracích.

Jak stoupáme výše, je vítr stále silnější a mráz citelnější. Držíme se za ruce. Pod námi se povalují chuchvalce nízkých mraků, z nichž kus napravo vystupuje mocná hora, nad námi se jasně a mrazivě třpytí hvězdy. Pohybujeme se teď rychleji než by kdokoliv z nás běžel v plné síle a při tom nás to nestojí žádnou námahu. Je to naprosto neuvěřitelné, ale když člověk chodí s Elenem, musí být na takové věci připraven. Po nějakém čase, když už jsme všichni promrzlí na kost dává Elen znamení a my zvolna klesáme. Jak se blížíme k zemi, mlha se trhá a my vidíme rovnou planinu, na které lze pod sněhem tu a tam tušit stromky a vývraty. Jinak není vidět žádné známky přítomnosti skřetů ani kohokoliv jiného. U jednoho z vývratů zlehka přistáváme a rychle si stavíme mělký záhrab. V něm nás zastihne svítání.

Střídáme se v hlídání a odpočíváme. Já používám svou sílu, abych ošetřila své zranění a Ercuovy jizvy. Zároveň přemýšlíme, kam nás vítr vlastně zanesl. Chtěli jsme pokračovat na jih podél hor, teď jsme se ale zřejmě ocitli příliš hluboko v pláni a to rozhodně není nejbezpečnější. Příští noc budeme muset směr nějak korigovat. Je ještě před polednem, když nás Ercu budí. Je slyšet nějaký ruch. Zdá se, že se někdo pohybuje za blízkým pahorkem. Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat. Na blízkém obzoru se záhy objevují psi na vodítku a za nimi jezdci - statní skřeti. Jedou na podivných zvířatech připomínajících koně, ale koně to nejsou. Nejsou to však ani leukroty, což nás trochu uklidňuje. Jezdce by možná oklamalo kouzlo neviditelnosti, kterým nás Elen opět zastřel, ale psy nikoliv.

Blíží se z druhé strany, než jsme nad ránem přilétli a tedy proti větru. Zdá se, že jdou na jisto. Hotovíme se k obraně. Nebude to lehké. Elen jistě ještě nenabral svou plnou sílu a ani já ani Ercu na tom nejsme stoprocentně dobře. V tom jezdci vypouštějí psy a ty se rozbíhají přímo k nám. Už není na co čekat. Zadrnčí tětiva Ercuova luku. Ve chvíli, kdy už jsou psi těsně před náma, se jim zjevuji ve své hrůzu nahánějící podobě. Jeden z nich se dává na útěk, druhý mezi tím padl zasažen šípy. Vidím, že i některým jezdcům se plaší koně a unášejí je pryč nebo je rovnou shazují. Mezi tím jsme se ovšem stali pro své nepřátele viditelnými, tedy vyjma Elena, který má zapnutý svůj plášť. Třetí ze psů se vrhá Ercuovi po krku, ten tasí meč. Ti z jezdců, které neochromila hrůza, jdou nyní na jisto.

Na pahorku se mezi tím objevují další. Zkouším je ještě jednou zadržet strachem, jenže co se nepovede na poprvé, to už se špatně napravuje, a tak účinek není takový. O ně se musí teď postarat Elen se zbytky svých sil. Já se s kyjem v rukou obracím na pomoc Ercuovi. Pes se mu zakousl do hrdla a on se marně snaží zasáhnout ho mečem. Teprve moje rána psa donutí sevření povolit. I Ercu mu zasadí dobrý úder, jenže opětovný psí útok ho posílá k zemi. Naštěstí se mně podaří další ránou psa vyřídit dříve než se zakousne do mě. Teď se skláním nad Ercuem. Má prokousnuté hrdlo a nedýchá a já už vyčerpala veškerou svou propůjčenou moc. Musí tedy stačit lidské síly a um. Chvíli to ale trvá, než se mi podaří v Ercuovi opět probudit život.

Koutkem oka mezi tím vidím, že Elen svými ohni zabil posledního ze psů a i některé jezdce, ostatní alespoň na chvíli znehybněl. Tady čeká práce pro mě. Kyjem rychle odešlu znehybnělou čtveřici za svým Pánem. Teď se však na pahorku objevuje asi patnáct jezdců. Zjevně ti, které se mi podařilo zahnat v první fázi útoku, ale zdá se, že se k nim připojili i další. Hotoví se k dalšímu nájezdu a Elenovi, zdá se, zvolna docházejí síly. Podařilo se mu však získat dvě ze zvířat. Na jedno teď nasedá a druhé mi dává. Jenže co já s ním. Ercua tu přeci nechat nemůžu a není čas ho zvedat na koně, protože jezdci se už blíží.

Elen mezi tím odjíždí a za ním skupinka nepřátel včetně jednoho psa. Snaží se pískáním přivolat zpět své zvíře, ale Elen ho ovládá pevně. Do třetice a naposled se jezdcům stavím se štítem strachu. Je to sice jen zoufalý pokus pozdržet neodvratný konec, ale co jiného dělat? Opět se plaší koně, ale dva z jezdců pokračují dál. Rozbíhám se naproti bližšímu z nich. Rozpřahuji se kyjem, jenže míjím. V tom se na mě ze shora snáší síť. Snažím se vyprostit, ale několik úderů dřevěnou tyčí do hlavy mě zbavuje vědomí.

Probírám se ve tmě. Celé tělo mě bolí. Zdá se, že nezůstalo jen u těch ran do hlavy. Ruce mám spoutané ocelovým drátem, který se zarývá do masa. Nohy mám však volné, stejně ale nemám tolik sil abych se na ně postavila. Napínám všechny smysly. Tma naštěstí není mým nepřítelem. Dobře ji znám a dovedu v ní leccos vyčíst. Zdá se, že jsme ve velké podzemní síni. Strop není vysoko. Někde dál vzadu slyším téct vodu. Ercu leží vedle mě a zdá se, že o sobě neví. Kousek za ním jsou bytelné dřevěné dveře. Pod prahem prosvítá světlo, ale určitě to není světlo denní. Zkouším pevnost pout, ale to je marná snaha. Ten, kdo nás svazoval, se ve své práci vyznal. Podlaha je jen hrubě opracovaná, ale přesto se mi na ní nedaří najít žádný výčnělek, za který by se dal drát zachytit a uvolnit. Snažím se tedy alespoň přitočit k Ercuovi a uvolnit jeho pouta, ale leží na zádech a ruce má zkroucené pod sebou.

Dříve, než se mi ho podaří přetočit, ozvou se za dveřmi hlasy. Dveře se otvírají a vcházejí dvě postavy. Nejdřív mohutný skřetí náčelník. Za ním elf, který s ním vede rozhovor. Nepoznávám tvář s jizvou ani hrubý hlas, ale oblečení a držení těla mě nenechává na pochybách - Elen! Dveře se zavírají a Elen se skřetem se o něčem dohadují. Zjevně jde o mě a o Ercua. Elen něco navrhuje, ale skřet se tváří čím dál tím víc odmítavě. Pak se otáčí k odchodu. V tu chvíli mu obrovská ruka zacpe ústa. Skřet ale tasí a otočkou se vrhá na Elena. Snažím se mu připlést pod nohy, ale tělo mě příliš neposlouchá. Naštěstí skřet míjí. Slyším, jak Elen znovu pronáší slova nějakého zaklínadla a v tom se kolem skřetova těla pevně ovíjí smyčka provazu. Skřet se dává na útěk a já se mu opět snažím v tom zabránit. Jenže stále ještě příliš neovládám své tělo. Elen vysloví další zaklínadlo a já jsem nakonec ráda, že se mi podaří uhnout před černým oblakem, který se na skřeta snáší. Podle jeho bolestivé grimasy to nebude nic příjemného. Jenže ani to na něj nestačí. Elen však rychle vytahuje hůl ukrytou v kusu látky a jejím dotykem skřeta zmrazí. Zbytek rychle vyřídí nožem.

Elen v rychlosti rozvazuje mě i Ercua a zároveň se snaží napodobit hlas náčelníka a uklidnit strážného za dveřmi, který se zřejmě ptá, co se děje. Ercu se probírá, ale vypadá, že alespoň prozatím nebude schopen pohybu. I já se zvedám jen stěží. A strážný za dveřmi je stále neklidnější. Elen, ač už nemá mnoho sil, vytváří svítící disk a na něj nakládáme Ercua i mrtvého skřeta a sami na něj nasedáme. Vydáváme se na druhý konec místnosti. Je tu průrva, která se otevírá kamsi dolů. Zprava přitéká voda a vodopádem se řítí do průrvy. Shazujeme dolů skřetí tělo, když jsme mu před tím vzali nůž a šavli. Je slyšet, jak naráží na skalnatou stěnu a pak dole definitivně žuchne. V tom se na druhém konci místnosti otvírají dveře. Nemáme na výběr, a tak se na disku vydáváme přes okraj do průrvy. Stěna je sice skalnatá, ale nikoliv svislá, a tak se nám ji daří zdolat.

Skřeti jsou přece jenom zmateni, a tak získáváme trochu času. Dole teče říčka padající sem vodopádem. Míjíme tělo mrtvého skřeta a dáváme se po jejím proudu. V hukotu vody téměř zaniká vřískot skřetů nahoře. Říčka nás vede stále se zužujícím tunelem. Ještěže se disk vytvořený Elenovou mocí může pohybovat i nad vodní hladinou. Já se zatím snažím posbírat veškerou svou zbylou sílu a pomoci sobě i Ercuovi. Strop tunelu povážlivě klesá až za nějakou dobu dorazíme do míst, kde nad hladinou zbývají jen necelé dvě stopy vzduchu. Nevíme jestli jsme se nedostali do slepé uličky. Využívám své moci a prosím o radu Náma, jenž zná osudy Ardy. Ano, je to správná cesta. Na disku však dál nemůžeme. Nezbývá než jít po vlastních. Ocitáme se po pás v ledové proudící vodě. Ta nás sice nejprve osvěžuje, pak v nás však začíná zvolna zmrazovat veškerý život. Strop chvílemi stoupá, chvílemi klesá, nakonec narážíme na místo, kde se dotýká vodní hladiny. Cesta přece ale musí pokračovat, Pán to říkal. Riskujeme to.

Stačí pár kroků se zadrženým dechem a hmatáme, že se strop opět zvedá. Vzduch. Ještě chvíli pokračujeme po proudu a strop opět klesá

"Takhle to dál nepůjde," říká Elen.

Zjevně nemá chuť dále riskovat. My s Ercuem jsme rádi, že se ještě držíme na nohou. Elen sbírá poslední zbytky své moci a pokládá na nás ruce. Mezi drkotajícími zuby mumlá slova zaklínadla.

"Teď budete moct dýchat i pod vodou."

Další z Elenových neuvěřitelných řešení. Teď je postup o mnoho jednodušší. Strop chvílemi stoupá, chvílemi klesá, nám je to už jedno. Pod vodou procházíme minimálně dva úseky tak dlouhé, že bychom to bez Elenovy magie nikdy nedokázali.

Pak se prostor začíná rozšiřovat. Mé smysly si rychle vzpomínají na týdny a měsíce strávené v podzemí a já tuším veliký sál. Obrovský. Dno nám mizí pod nohama a my musíme plavat. Když člověk může dýchat pod vodou není to takový problém ani v brnění. Přesto je to vysilující. Snažíme se držet stěny po naší levé ruce. Voda se nejenom zklidnila, ale k našemu překvapení se začíná pozvolna i oteplovat. Zprvu je to příjemné a promrzlými údy znovu začíná proudit život. Jak však postupujeme dále teplota roste. Po chvíli je nám zřejmé: tudy cesta nevede. Tedy pokud se nechceme uvařit.

Stěna je svislá, nikde ani náznak toho, že by se dalo vylézt. Chvíli se na jednom místě alespoň přidržujeme skály a sbíráme síly. Nezbývá než se vrátit. Vracíme se do míst, kde nás říčka přivedla do tohoto sálu a zkoušíme to podél pravé stěny. Zprvu je to podobné, pak se však stěna stáčí a obrací zpět do dalšího zálivu. Nemýlíme se - ústí do něj další říčka. Když se stavíme opět na nohy, pomíjejí účinky Elenova kouzla.

Kuckáme vodu z plic. Znovu se tedy brodíme úžícím se tunelem ledovou vodou. Tentokrát proti proudu. A opět strop zvolna klesá až k hladině. Nemáme na vybranou. Jsme vyčerpaní a promrzlí. Co však můžeme ztratit? První ponor není dlouhý. Zato ten druhý zvládáme jen s vypětím všech sil. Pak se však v zatáčce objevujeme písčinu. Po mnoha hodinách putování první kus suché země. Ercua musíme z vody vytáhnout. Vyčerpáni se sesouváme do písku. Zpod Elenových rukou vyskakují v malém dolíčku plameny ohně. Přeci jenom mu ještě trochu síly zbylo. Vypadá ale vyčerpaně jako už dlouho ne.

Postupně se probouzíme. Oheň už dohořel. Tma, vlhko a chlad. Voda tiše šumí na písčině a kamenné stěny její hlas mnohonásobně zesilují. Spali jsme všichni, ale nic nás ve tmě nepřekvapilo. Valar nad námi bděli. S díky se nořím do modlitby. Zpět se vracím podivuhodně občerstvena. Mezi tím už opět plápolá ohníček. Sesedneme se kolem něj, jak nejtěsněji to jde. Šaty jsou stále ještě vlhké a zbroj přes ně nepříjemně mrazí. Plameny se nám mihotají po tvářích, osvětlují okolní stěny i hladinu říčky a v třpytivých záblescích se odrážejí zpět. Na našich tvářích je patrné vypětí posledních dní, na Ercuově (a nejspíš i na mé) jsou zřetelné stopy zaschlé krve. Snědli jsme poslední zbytek jídla, který Elenovi zůstal, ale po dni hladovění to bylo zjevně nedostatečné. Přes dlouhý odpočinek jsme unaveni, máme hlad a kromě skřetí šavle a nože a Elenovy noldorské dýky nemáme žádné zbraně. Nezbývá než se vydat dál. Ještě chvíli se hřejeme u ohně a Elen mezi tím líčí, jak se mu podařilo nás osvobodit.

Ujížděl na zvířeti, které zkrotil a pronásledovatelé za ním. Posledními dvěma ohnivými střelami se zbavil psa. Jednoho jezdce zpomalil tím, že pod nohy zvířete vysypal obsah svých sedlových brašen. Dalšímu zvířeti se před očima objevil ohnivý záblesk. I drobný trik může někdy výrazně pomoci. Zvíře se splašilo. Ostatní se trochu zalekli a rozhodli se počkat na své druhy. Tak Elen získal rozhodující náskok. Když o chvíli později přejížděl potok, seskočil na holý kámen. Již před tím si zapnul svůj plášť a zmizel tak z očí všem živým tvorům. Zvíře nechal běžet dál a ještě ho popohnal dalším ohnivým zábleskem. Po chvíli ho minuli jeho pronásledovatelé v marné snaze ho lapit. Poté se vydal zpět k místu, kde mě a Ercua zajali.

Částečně obnovil svou sílu a pokračoval dále po stopách našich věznitelů. Když už se blížil ke skřetímu ležení, zaslechl za sebou zvuk kopyt. Skryl se a spatřil skřetího posla. Podařilo se mu ho tiše zabít. Pak si změnil tvář a ze skřetího posla se stal elfí. Nic nápadného, vždyť až příliš mnoho jich ze sličného lidu slouží Temnému pánovi! Bez větších problémů projel obrovským skřetím táborem a ubíral se do jeskyní, kde zjevně sídlili skřetí náčelníci a kde tušil i vězení pro zajatce. Když se konečně dostal ke skřetímu náčelníkovi, který si na nás dělal nárok. Snažil se ho přesvědčit, aby nás použil jako návnadu, což se mu ovšem moc nepovedlo. To už ale víme.

Oheň dohořel a zmizel beze zbytku stejně náhle, jako když ho Elen vytvářel. Ten však nyní před námi nechal povstat drobné světýlko, a tak nevyrážíme úplně potmě. Dnes již Elen obnovil svou sílu, a tak postupujeme na opět na zářícím disku. V každém z nás začíná pomalu klíčit touha vrátit se zpět do skřetí pevnosti a alespoň částečně srovnat dluh. Zatím o ní však nemluvíme. Plujeme proti proudu chodbou, která se náhle rozšiřuje. Zpěněný tok obtéká z obou stran skálu, která zda ční jako malý ostrov. Šplháme se vzhůru. K našemu překvapení je zde hladce otesaná plošina a portál za nímž pokračuje schodiště dolu do nitra skály.

Nechceme se ukvapit, a tak se Elen pohrouží do soustředění. Snaží se zjistit něco z minulosti toho místa. Po chvíli se duchem vrací zpět a vypráví. „Připluli po vodě v dřevěné loďce, která se rozbila o skálu. Bylo jich pět. Dvě malé temné postavy a tři vyšší. Jedna z nich byla žena. Sestoupili po schodech dolu. Po nějaké době se vrátili zpět. Nesli stopy těžkého boje. Přinesli nějaký materiál, postavili vor a odpluli.“

Je jasné, že se v podzemí s něčím střetli. Nevíme, zda to zničili nebo před tím jenom prchli a v tuto chvíli to ani zjišťovat. Jen Ercu se tváří, že by ho tajemství podzemí zajímalo. Jeho touhu jít na průzkum mu s Elenem rázně rozmluvíme a pokračujeme dál. Postupujeme v zákrutech proti proudu, dnes nás však naštěstí nenutí nízký strop k potápění. Kdyby nás netížila ztráta zbraní a prázdný žaludek, tak by to vypadalo, jako docela zajímavé dobrodružství. Když se po nějaké době chodba opět rozšiřuje, poznávám, že tentokrát jsme dorazili do veliké prostory. Říčka zde poklidně plyne mezi písčitými břehy. Ve svitu Elenova světla rozeznáváme na břehu podivné stopy. Elen vypráví, jak se jeho bývalý společník, Hir, kdysi setkal v podzemí s obrovským broukem. Nic příjemného.

O kus dál však vidíme na břehu porost něčeho, co vypadá jako obří houby. To nás začíná zajímat. I o něčem takovém se Elen od Hira doslechl a právě houby nám před několika dny dali k jídlu trpaslíci, na které jsem narazili v horách. Možná právě tady bude řešení našeho problému s jídlem. Sestupujeme s disku, který mizí a opatrně se blížíme k houbovému "lesu". I v mihotavém světle rozpoznáváme, že hub jsou dva druhy. Ulamuji kus z jedné z nich a prosím svého pána o pomoc. Pokládám ruce na kus houby a najednou vím: ne, tady není jed. Elen provádí totéž po svém s druhým druhem. Ani on jed neobjevil. Zkouším houbu ochutnat. Není to nic moc. Elen si bere od druhého druhu. Ercu, aby mu něco neuteklo, ochutnává od obou. Příliš se mu to nevyplatilo. Oba brzy zjišťujeme, že ne vše, co není jedovaté, musí být ještě i stravitelné. Když se dostatečně vyzvracíme, ještě rádi si dáme z Elenových hub.

Teď, když jsme upokojili hladový žaludek bylo stále jasnější: musíme se vrátit zpět a minimálně si odnést své zbraně. Jen, co si dostatečně odpočineme, vyrazíme. Elen se mezi tím pohroužil do zadumání. Pokouší se ještě zjistit, co se děje ve skřetí pevnosti. Jeho schopnosti jsou vskutku udivující. Když se probere, má odhodlaný výraz. V tom ale zaslechneme tichý pohyb po písku. Otáčíme se tím směrem a v slabém svitu Elenova světla spatříme ohromného brouka, jak se k nám rychle blíží. Oba s Ercuem tasíme. On skřetí šavli já nůž. V tom však vyletí z Elenovy ruky modrý záblesk a dopadne na brouka. Je cítit zápach škvířeného masa. Brouk se otáčí a dává na útěk. Nepronásledujeme ho. Máme jiné starosti. Elenovo rozhodnutí je jasné:

"Vyrážíme hned."

Zjevně nechce mluvit o tom, co spatřil, ale zjevně to bylo něco důležitého. Tak tedy vyrážíme.
14:33
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA------4